Měly film propagovat, ale distributor se nakonec rozhodl pro jednodušší, barevné fotografie, které se prý více hodily k zařazení filmu mezi komedie. Kratochvílovy snímky se přesto na některých místech objevily, mimo jiné jsme jimi ilustrovali s autorovým ochotným souhlasem sérii pěti povídek Barbary Nesvadbové, která dnešním dnem končí.

V Praze jste před rokem vystavoval pro Leica Galerii ve vlaku svoje portréty, například Davida Bowieho. Potřebujete s těmi lidmi pobýt delší dobu, než je vyfotíte?

Ne, Bowieho jsem fotil hned. Ale samozřejmě s řadou lidí se znám už z dřívějška. Jak se vám fotili hrdinové Bestiáře? Mně se hrozně líbil už ten název. Žena je zhrzená a přitvrdí. Znám to ze svého života. Když mě opustila žena, čtyři roky jsem pak zraňoval jiné ženy. Přesně vím, o co šlo. Marek Vašut je můj starý kamarád. On je někdo, komu se říká v Itálii kanec, prostě klasa. To je samozřejmě pozitivní. Rodena znám také dlouho. Tu paní Danicu jsem neznal, ale viděl jsem ji nejdřív na fotce, která byla hrozně blbá. Když jsem ji pak viděl naživo, byl jsem překvapený, jak dobře uměla transcendovat tu svou neuvěřitelnou vnitřní krásu. S focením jsem byl spokojený.

Kdo vybral místo k focení? Zdá se, že pod nějakým mostem?

Mělo pršet, tak jsem vybral místo pod mostem. Také se mi líbilo to měkké světlo. Chtěl jsem to udělat hrozně „simple“, jedno světlo, nic zvláštního. Pro mě bylo důležité, že ta paní měla krásné vlasy, tak jsem použil ventilátor, aby jí to dodalo určitou dynamiku.

Fotíte často i přírodní katastrofy. Pro vás je globální oteplování vlastně docela vítané, že?

Teď se věnuju tématu environmental refugees, lidí, kteří opouštějí svou zemi kvůli změnám klimatu. Sháním právě na ten projekt peníze. Už jsem se kvůli tomu sešel se skupinou fundraiserů…

Vy osobně ty peníze nesháníte?

Ne, já neumím mluvit jejich jazykem. Když jste zaujatej, máte vůči tomu určitou vášeň, tak to nejde. To byste pak nic nevyjednal. Jedná se o globální projekt, na kterej potřebuju 200 000 dolarů. To je malej projekt, to je laciný. Některý projekty stojí třeba milión. Ale dnes už je těžké sehnat velké peníze. Před lety získal Salgado šest milionů, dnes už by je těžko někdo dostal.

Chcete, aby vaše fotky lidmi otřásly. Ale i ty fotografie jsou filtrovány pohledem toho dotyčného, který má to privilegium se na nějaké nepřístupné místo dostat…

Samozřejmě to je subjektivní, všechno je subjektivní. Ono to tu situaci nezmění, nezastaví to válku, ale je to zaznamené a jde to do historie.

Berete fotografii jako paměť?

Jo. Není to sice moje myšlenka, ale shoduju se s tímhle: holocaust je pro lidi tak silnej, a Gulag není, protože o Gulagu není fotografický záznam. Gulag je dobře popsaný, ale někdo by mohl říct, že Solženicyn lže. Já jsem jednou za první „Gulf War“ měl udělat story o Bahrainu, což je oblast, kam jezdili spojenci šoustat a chlastat. Což je v muslimské zemi zakázané. Všechny fotografy ale odtamtud vyhodili. Jedna novinářka se tam schovala na záchodě a pak řekla, že jí uletělo letadlo. Příští letělo za pět dní. Ona tam zůstala a napsala reportáž. Poprosila svoje noviny, aby neposílali fotografa, aby ji neprozradil. Pak o tom napsala výbornej článek, ale oni jí ho neotiskli. Protože tam nebyly fotky.

Samozřejmě i pravda fotografií se dá zpochybnit, v éře digitalizace.