Trojice mužů po třicítce, kteří svoje kytarové písně na pomezí alternativního rocku a folku opatřují vyzrálými texty v úžasně lyrické slovenštině, se k nám vrací sedm měsíců po vyprodaném koncertu s kladenskou kapelou Zrní v Lucerna Music Baru.


A protože pokřtí desku nazvanou Banská Bystrica, bavili jsme se o tomto městě a o pocitech, které kapela ze slovenské metropole zažívá v té české.

Korben DallasBratislavská kapela, kterou tvoří trojice Juraj Benetin, Lukáš Fila a Ozo Guttler, vznikla v roce 2010. V současnosti vydává svoje třetí album nazvané Banská Bystrica, na kterém si s ní zazpívala i Jana Kirschner.

Pozornost si kapela vysloužila už s prvními dvěma deskami – loňská, nazvaná Karnevalová vrana, se dostala na první příčku v albovém žebříčku slovenské verze iTunes i Spotify, a na Radio Head Awards 2013 získali Korben Dallas ceny za nejlepší album singl (Otec) a nejlepší koncertní kapelu. Letos na jaře u nás absolvovali šňůru koncertů s kladenskou kapelou Zrní, která s nimi na oplátku teď vyráží na Slovensko.

Ve středu 22. října od 20.30 hrají Korben Dallas v pražském Rock Café.

Proč kapela z Bratislavy nahrála desku nazvanou Banská Bystrica?

Juraj Benetin: Vzniklo to velmi spontánně. Vraceli jsme se autem z ostravských Colours a povídali jsme si, že než dojedeme ke značce Bratislavy, musíme mít název nové desky. Padaly různé nesmysly, ale když jsme minuli Banskou Bystricu, úplně to ztichlo. A bylo jasno.

Máte s městem určité osobní zážitky?

Juraj Benetin: Banská Bystrica je město, ve kterém jakoby se všechno, co je na Slovensku, střetlo. Bývalo to malé hornické město, po válce pak socialistické velkoměsto. Uvidíte tam úžasnou, novou i starou architekturu. Tento rok si tam lidi připomínají 70. výročí Slovenského národního povstání. Zároveň je to město, odkud pochází náš bubeník Ozo. Takže ho máme spojené s politikou, na jednu stranu spoustou zvláštních lidí, na druhou se spoustou kamarádů. Všechno se tam potkává a nic nemá jednoznačný a jediný výklad. Zkrátka ten pravý název pro naši novou desku.

Na jejím obalu je snímek z Muzea SNP, který na mě vrhl dojem prázdnoty…

Juraj Benetin: Snímek pořídila holandská fotografka Illah Van Oijen, která fotí velice originální sérii o slovenských městech. Na Muzeum SNP se dokázala podívat úplně jinak než ostatní fotografové. Samotné muzeum pak projektoval na přelomu 50. a 60. let minulého století architekt Dušan Kuzma, jde o pozoruhodnou modernistickou stavbu, kvůli které ale zároveň padla velká část starého centra Banské Bystrice. 
I v tom je ona mnohoznačnost.

Přijde mi, že v je tom paradoxně kontrapunkt. Bavíme se o městě, ale z desky mi po prvním poslechu utkvělo v paměti hodně přírodních asociací: v hlavě mám bouřku, jsi lehká jako ořech na vodě, jsem objat ledovým stiskem… Působilo to na mě tak, že Banská Bystrica vznikala spíše než ve velkoměstě na chatě. Kde se tedy zrodila?

Lukáš Fila: To je zajímavý pohled, je pravda, že tato přirovnání na desce jsou. Asi proto, že jde o silné, nadčasové obrazy, které se člověku vybaví v každé době. Město je naopak plné obrazů, které se den za dnem mění, což mě při psaní vnitřně tolik nepřitahuje, i když jsem vysloveně městský člověk.

A dnes hrajete v Praze. Jaké myšlenky vás napadají, když míjíte na silnici značku s názvem českého hlavního města?

Juraj Benetin: Jsme bratislavská kapela na Slovensku. Celá ta léta, co hrajeme, jsme zvyklí jezdit na východ do menších měst. Naštěstí nám to nikde nepředhazují, snad se nechováme jako měšťáci z Bratislavy. Ale fakt je, že když jsi na Slovensku z Bratislavy, jsi snadno zařaditelný do určité škatulky a nepoznáš to, co kapely z jiných měst, když přijedou do toho hlavního. Dlouho jsme to neznali. Až když jsme přijeli poprvé do Prahy, a vlastně kdykoli se sem vracíme, zažíváme pocit, že jedeme do velkoměsta. Že jedeme do světa. To je moc příjemná poloha. Vím, že 
k tomu, jak to tady funguje. Máte spoustu výhrad, ale z našeho pohledu je v Praze perfektně fungující systém, máte tady underground, scénu, kolem se točí spousta lidí… 
A my teď přijedeme a můžeme si u vás zahrát a lidem ještě přijde fajn, že jsme jiní.