Současností i nedávnou minulostí se zabývá hra Jana Vedrala Staří režiséři (We Got Him!), jejíhož inscenačního nastudování se chopila činohra Národního divadla pod vedením režiséra Ivana Rajmonta.

Ve světové premiéře ji mohou diváci zhlédnoutv úterý 18. březnaodsedmi hodin večerv Divadle Kolowrat.

Jedním z inspiračních zdrojů pro vznik titulu se stala událost z roku 2004, kdy byl dopaden diktátor Saddám Husajn ve své podzemní skrýši. Obrázky jeho zatčení spojené s výkřikem úlevy Máme ho! – We Got Him! – oblétly celý svět. Ve hře se ale objevují i parafráze několika dalších světových diktátorských režimů – nacistického i komunistického.

Senilní celebrity

Hlavními postavami Vedralovy hry jsou čtyři umělci, kteří ovlivňují způsob uměleckého zobrazování skutečnosti ve 20. století – filmoví režiséři Die Erste (Eva Salzmannová), Ace Director (Jan Hartl), Jednička (hostující Martin Finger) a sochař monumentů Mastěr (Rudolf Stärz).

Všichni jsou soustředěni na vojenské výcvikové základně. Armádní odborníci je mají připravit na nový úkol, kterým byly tyto senilní celebrity masového umění pověřeny. Jako letití tvůrci veřejného mínění mají navrhnout způsob, jímž bude světu oznámeno zatčení diktátora a jímž bude diktátor ze světa sprovozen tak, aby jeho smrt nevzbudila nežádoucí reakce.

Nepříliš lichotivý obraz mediální manipulace

„Hra je nepohodlná, hranatá, je v ní spousta věcí, o kterých se raději ještě pořád mlčí. Doufám, že vyvolá polemiku,“ uvedl Vedral, v jehož dramatické tvorbě dominuje téma vztahu jedince a společnosti. „Vypráví se v ní o tom, že jsme už úplně ztratili přehled nad tím, co je skutečnost a co její obraz, co média odrážejí a co sama produkují. Tato témata k sobě herci vztáhli nejenom jako pozorovatelé, ale i coby lidé, kteří jsou si vědomi, že jsme stejně tak produkty jako producenty mediální show, která se jmenuje 21. století,“ řekl Vedral.

Všechny zúčastněné (v dalších rolích Oldřicha Vlčka, Johannu Tesařovou, Lucii Žáčkovou a Jana Bidlase) zároveň ocenil za to, jak se s poměrně obtížnými hereckými party, které nelze na první pohled označit jako vděčné, vyrovnali. „Zejména čtyři staré režiséry vidíme v nepříliš lichotivých podvlékačkách jejich činů, jejich rozhodování, přemýšlení, alibismu,“ podotkl.

„Jsem ráda, že Jan Vedral tuto poměrně vrstevnatou hru napsal. Snažil se jejím prostřednictvím pojmenovat skutečnost, kterou jsme zažili a které jsme byli nějakým způsobem účastni, a položit si otázky, na něž je velmi těžké odpovídat. Zároveň v ní otevírá otázku mediální manipulace, které jsme byli svědky jak za minulého režimu, tak celosvětově,“ dodala dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková.