Režisér a umělecký šéf pražského Divadla Na Fidlovačce Juraj Deák zase může na chvíli dopřát klid nervům. Ostatně jako po každé premiéře – v tomto případě hudební komedie Song pro dva z dílny Neila Simona, Marvina Hamlische a Carole Bayer Sagerové.

„Každá premiéra nás stojí hodně sil. Před ní to vždycky vypadá, že se představení úplně zhroutí, ale je to naštěstí jenom zdání. My, co jsme u divadla delší dobu, víme, že se pokaždé ta zatáčka, kterou právě vybíráme, nakonec zdolá,“ uvedl Deák.

Song pro dva je titul, jemuž tleskali diváci v celé řadě světových metropolí. S myšlenkou inscenovat jej ve vašem divadle jste přišel sám?

Dramaturgie našeho divadla je vícehlavá – tvoří ji Helena Šimáčková, Klára Špičková, pan ředitel Tomáš Töpfer a já. Společně přemýšlíme o tom, co naše divadlo potřebuje. Každý z nás přináší na stůl své návrhy, a když se na některý hned nedostane, přesouvá se do dalších sezon. To byl případ i Songu pro dva – visel u nás „ve vzduchu“ už delší dobu. Říkali jsme si, že až přijde vhodná doba, tak jej do repertoáru nasadíme – i z toho důvodu, že v Praze nebyl dlouho uveden.

Jeho protagonisty jsou textařka Sonia Walsková a renomovaný skladatel Vernon Gersch, jejichž tvůrčí vztah se vyvine ve vztah milostný. Obsadil jste je vašimi komediálními prototypy – Sandrou Pogodovou a Lumírem Olšovským. Byl to záměr?

Sandra s Lumírem jsou výteční činoherci. Umí ale i výborně zpívat – a jak jsme zjistili, také se hýbat. Tento žánr jim tudíž naprosto sedí. Až by se mohlo zdát, že postavy Sonii a Vernona jim byly napsány na tělo.

To je vzácné, ne každé divadlo má v souboru herce, kteří s vybranou rolí tak jednoduše a jednoznačně splynou…

Proto si je také půjčují z ostatních divadel. Zrovna teď nás taková situace potkala – jeden režisér nám vzal herečku do role, pro niž nenašel ve vlastním souboru tu pravou představitelku. Tomu nerozumím – když přece nemám v týmu Hamleta, tak o jeho nasazení do repertoáru nemůžu vůbec uvažovat. Sbírání herců „odvedle“ považuju za nešvar, který se u nás hodně rozmáhá. Soubor se přece musí pěstovat od základu i s jeho spiritem, to je to, o co se u nás snažíme. Měl by zahrnovat nejen hvězdy, ale i perfektní a spolehlivé nahrávače, dříče, kteří umí zabrat, když je potřeba.

Vznikají mezi vámi a herci, kteří se rozhodnou „odskočit“ si do jiného divadla, konflikty?

To v žádném případě. Když za mnou přijdou a vyloží karty na stůl, tak jim absolutně v ničem nebráním. Naopak říkám, ať klidně jdou a zkusí si to. Třeba to svoje štěstí najdou.

Vraťme se ale k Songu pro dva – když se taková komorní hra zkouší, chtělo by se říct, že je to v mnoha ohledech snazší. Je to tak?

Jako člověk, který pokládá „velké divadlo“ za svou hlavní cestu, tvrdím, že „malé divadlo“, takzvaně na dotek, je jednodušší. V tomto případě jsme si ale zkoušky zkomplikovali, protože jsme Song pro dva přesunuli na velké jeviště, kde mu to podle mého názoru více sluší. A herci v něm mají možnost ukázat, že jsou ve dvou schopni takový prostor hravě utáhnout.

Co máte radši – komedie nebo klasiku?

Rád střídám žánry, když zrovna dělám tragédii, toužím po komedii a naopak. To je ale přirozené.

Když zůstaneme u té klasiky – po deseti letech od založení Fidlovačky jste si „troufli“ na Tři sestry. Hezký dárek.

Čekali jsme, až náš soubor vykrystalizuje. A vyplatilo se. Uvědomovali jsme si, že je důležité Čechova inscenovat tak, abychom se za něj nemuseli stydět a zůstali věrni jeho stylu. Nechtěli jsme se jen důležitě tvářit, že zrovna děláme Čechova a ve skutečnosti vyprodukovat nějakou jeho špatnou napodobeninu.

Jste velice plodný člověk – režírujete v divadle a v televizi, v níž si občas odbíháte i před kameru jako herec (například role Sochora v seriálu Ulice). Je to pro vás určitý způsob relaxu?

Spíš jakási sebepoznávací terapie, během níž si zároveň rozšiřuju své režisérské obzory směrem k herectví.

Přišel jste v rámci té sebepoznávací terapie na něco, co vás překvapilo?

Ano, překvapilo mě, že jsem schopen naučit se větší množství textu. Na základní škole jsem měl problém nasoukat do hlavy byť jednoduchou básničku a teď, při natáčení Ulice, musím zvládnout třeba třístránkový dialog. Myslím, že se mi povedlo překonat sám sebe.

Jako režisér jste působil v divadlech v Pardubicích, v Hradci Králové, Ostravě. Myslíte, že Praha je pro vás konečná stanice?

To netuším. V životě nikdy nic dramaticky neplánuju, beru jej tak, jak přichází. Vždycky je ale pro mě prvořadé být tam, kde to má smysl a kde jsou lidi, s nimiž máte pořád kam jít.