Když se hádají, dají si v hospodě pivo a ráno o ničem neví

Jedna vystudovala hotelovou školu a posléze DAMU, druhá konzervatoř. Jedna relaxuje při pobytu na chalupě, druhá preferuje hot jógu.

Už deset let jsou Kristýna Hrušínská s Terezou Němcovou největší kamarádky. Schází se na jednom jevišti, deset let jako herecké kolegyně, nyní poprvé také v pozicích herec režisér. Kromě divadla je pak spojuje zejména cestování.

Sešly jsme se na prosluněné zahrádce před Divadlem Na Jezerce, kde obě slečny působí, a pochvalovaly jsme si „dubnové" počasí v polovině února. „I to pivo chutná jako v létě," usmívaly se herečky.

V jarní pohodě se nesl celý rozhovor, který jen několikrát „narušily" hlasité výjevy smíchu obou hereček, které v sobě přátelství ani na chvíli nezapřely. Úsměvné chvíle nejsou v textu zaznamenány (zabíraly by převážnou část), pro zjednodušení si je ale čtenář může představit minimálně na konci všech odpovědí.

Vidím na vás, že se nesete takříkajíc „na jedné vlně". Jste v něčem rozdílné?

Tereza: Zásadní věc je, že já jsem zkrátka starší, a vždycky to tak bude. I když ani jedna nikdy přesně nevíme, kolik té druhé je.

Kristýna: Ale víme, že se rozdíl pohybuje v řádu roků.

Neslavíte vlastní narozeniny?

Obě: Slavíme.

Kristýna: Akorát prostě nikdy nevíme kolikáté.

Tereza: Od Kristýnky dostávám nádherné dárky. Pokaždé jsou velmi originální a nápadité. Třeba k Vánocům jsem dostala vstupenku na Fantoma opery do divadla v Londýně. Sice jsem si k tomu musela dokoupit letenku a ubytování…

Kristýna: V říjnu jsme se rozhodly pro lednový výlet do Londýna a napadlo mě, že by bylo hezké jít se tam podívat na muzikál Fantom opery. A protože se kvapem blížily Vánoce, dárek pro Terezku byl jasný. Strávily jsme v Londýně pět dní, zároveň jsme to taky pojaly trochu jako studijní cestu k načerpání atmosféry pro nové představení Cesta kolem světa, které se také odehrává v britské metropoli.

Vyrazily byste spolu na opravdovou cestu kolem světa?

Tereza: Jen tak s někým bych nejela, ale s Kristýnou ano.

Kristýna: Ona ví, že se se mnou neztratí. Navíc by to byla určitě sranda.

Nehádaly byste se?

Kristýna: My se nehádáme.

Tereza: Občas jsou nějaké krizičky, ale dokážeme to vždycky rychle přejít, v tom se podobáme chlapům. Dáme si v hospodě pivo a ráno o hádce nevíme.

Jak dlouho se znáte?

Kristýna: Asi od kaviáru, viď?

Tereza: Od začátku fungování Divadla Na Jezerce, tedy něco přes devět let. Jak říká Kristýna, poprvé jsme se setkaly v představení Kaviár nebo čočka.

Ne vždycky jsou ale kolegyně z divadla kamarádky. Tak jak vzniklo vaše přátelství?

Tereza: Pořádně ani nevím, na začátku jsme se totiž v divadle spíš míjely, protože jsme se alternovaly v jedné roli.

Kristýna: Až potom v létě jsme spolu natáčely seriál Nemocnice na kraji města, posléze jsme si s kamarádkou Evičkou a mojí ségrou Bárou řekly, že by s Terezkou na dovolené mohla být sranda, a tak jsme se jí zeptaly, jestli by nechtěla jet s námi do chorvatské Rovinje.

Tereza: Nejdřív jsem se musela zeptat přítele Vítka, a když mi to dovolil, jela jsem a cestu pomohla odřídit.

Od té doby spolu jezdíte na dovolené pravidelně?

Kristýna: V této sestavě jen v létě, ale s Terezkou i několikrát do roka. Naposled jsme byly v Londýně, jak už jsme říkaly, a loni na jaře jsme navštívily taky Řím, kde jsme strávily překrásné čtyři dny.

Tereza: Obě nás baví nejenom vyvalit se k moři, ale taky něco na místě poznat. Mimochodem, zrovna včera jsem se dívala, že bychom mohly vyrazit v brzké době do Milána.

Kristýna: Tak jo.

Máte nějaké kuriózní cestovatelské zážitky?

Tereza: Jeden mě napadá. Když jsme byly v Římě, rušily se odlety letadel kvůli sopečným erupcím. My jsme ale druhý den měly Na Jezerce hrát v představení Charleyova teta. Nedokážete si představit, jaké to byly nervy.

Kristýna: Večer před odletem jsme se potkali s jedním kamarádem, a celé vystresované mu povídáme, že nevíme, jestli stihneme zítřejší představení. A on nám povídá: Stihnete, stihnete, nevím, jestli zítra, ale jednou určitě.

Tereza: Uvažovaly jsme i o cestě autobusem nebo o půjčení auta, ale nakonec to dobře dopadlo a naše letadlo odletělo.

Kdybyste si mohly vybrat, kam byste se po světě chtěly podívat?

Kristýna: Určitě na Aljašku. Úplně vidím tu krásnou krajinu. Medvědy, jak loví v průzračné řece lososy, zasněžené hory, sluníčko, modré nebe.

Tereza: Mě by spíš lákal New York a nějaké to představení na Brodwayi, co ty na to Kristýnko? Blíží se narozeniny.

Kristýna: To ano, ale moje.

Ještě máte nějaké další společné koníčky?

Tereza: Občas chodíme plavat. Já sama taky miluju hot jógu, uklidním se při ní a zároveň dostanu fyzicky do těla. Kristýnku ale moc nenadchla.

Kristýna: Je to o člověku, já jsem na ní byla dvakrát a jednou jsem odešla dřív, protože jsem vedro zkrátka nevydržela. Poslední dobou si spíš zacvičím pilates, nebo si zaběhám. Jinak ale volný čas trávím nejraději na chalupě v jižních Čechách.

Terezo, jaké pro vás je, režírovat na divadle vlastní kamarádku, a naopak pro vás, Kristýno, poslouchat vlastní kamarádku?

Kristýna: Před Terezkou jsem Na Jezerce spolupracovala se třemi režiséry. Nejdřív to byl Zdeněk Zelenka, nakonec Arnošt Goldflam, jinak všechna představení, ve kterých jsem hrála, režíroval táta. Asi i proto to beru automaticky a neřeším, jestli je režisér můj blízký, nebo někdo absolutně cizí.

Tereza: Je to pro mě úplně nová zkušenost, ale zatím herci poslouchají. Chci, aby finální verze představení byla výsledkem kolektivní práce. Ráda vyslechnu každý názor a nápad kohokoli z herců, nemusí to být představení jen striktně podle mě. Důležité je, že se dohodneme. Přiznám se, že jsem zpočátku měla trochu strach z toho, že budu režírovat vlastní kamarádku. Zatím ale nenastal vůbec žádný problém.

Liší se v něčem realita od vašich režisérských představ?

Kristýna: Jestli můžu, přidám jeden poznatek z dnešní zkoušky. Měli jsme pauzu, jeden náš kolega udělal pro všechny guláš, takže jsme se najedli, povídali jsme si, odpočívali… Pak už jsme přestávkovali docela dlouho, říkáme si, že bychom asi měli jít zkoušet. No a Terezka pořád tak spokojeně seděla. To je podle mě přesně ono jakmile režíruje herec, prodlužuje tu pauzu a oddaluje nástup na jeviště. Jde ale nejspíš o herecký úděl, pamatuji si, že i táta s tím měl problém.

Tereza: Dneska byla pauza dlouhá, to je pravda. Podle mě je ale na nejtěžší, když má režisér určitou představu, a na scéně jsou víc než dva herci. Davové scény jsou pro mě velký oříšek, musím se při nich zkoncentrovat na všechny, korigovat hlavní postavy v popředí a zároveň sledovat herce vzadu, kteří jsou ale také důležití.

Je to vaše první režisérská zkušenost. Chtěla byste se režii věnovat i nadále?

Zatím nejsem ve fázi, kdy bych si řekla, že už nikdy. Režie každého představení je ale běh na dlouhou trať, člověk sedí nad přípravou i dva roky. Do budoucna by mě to určitě bavilo, i když teď bych si chtěla něco pěkného zahrát. Třeba nějakou pěknou hlavní roli.

Kristýno, vás režie netáhne?

Takové ambice nemám. Do budoucna se moc nedívám, teď je pro mě zásadní dobře odvést roli Feminy Jones v připravované Cestě kolem světa.

Zaujalo mě, že jste ač pocházíte z divadelní rodiny vystudovala střední hotelovou školu zaměřenou na průvodcovství, až poté DAMU. Po základní škole vás to k herectví netáhlo?

Ale jo, odmala jsem si hrála na to, že jsem herečka. Se sestrou jsme si jako malé vymyslely paní Trampovou, která zažívala různé příhody, a hrály jsme je rodičům. V patnácti letech jsem si nicméně říkala, že mám ještě dost času, že herectví můžu studovat kdykoli. Po střední škole už mě to na DAMU opravdu táhlo.

Věnovala jste se někdy vystudovanému průvodcovství?

Jojo, celý rok před tím, než jsem šla na DAMU. Prováděla jsem po Praze zahraniční turisty, nosila jsem v ruce takový žlutý deštník. I teď by mě bavilo provádět, ráda bych našla na léto brigádu na nějakém hradu nebo zámku.

Terezo, máte také v rodině nějaké umělecké předky?

Nemám, akorát můj tatínek hrál na harmoniku a babička mi říkala, že účinkovala v ochotnickém divadle. Já jsem od předškolního věku až do deváté třídy chodila na balet. Tvrdě jsem na sobě pracovala, u paní profesorky, která byla primabalerína v Plzni, jsem měla tréninky čtyřikrát týdně. Pak se mi ale ve třinácti letech stala taková nemilá věc, trošku jsem se zakulatila, což pro balet nebylo zrovna nejpříjemnější. Na divadle jsem ale vyrůstala, prostředí jsem milovala, takže jsem byla přesvědčená, že když nebudu baletkou, stanu se aspoň herečkou.

A není to tak lepší?

Tereza: Je to daleko lepší. Jako baletka bych teď končila. Nechci se chvástat, ale řekla bych, že mám díky baletu dobrou pohybovou paměť, kterou na divadle zúročím. Snad mi to na jevišti pořád i pohybově a tanečně jde.

Kristýna: Jde, paní režisérko.

Tereza: Slečno režisérko! Víte, sním o tom, že bych se jednou chtěla zúčastnit soutěže Star-Dance. Mám vymyšlenou teorii, že tam jednoho dne opravdu budu, a zároveň se mnou bude soutěžit i Jaromír Jágr.

Proč zrovna Jágr? Ten by vám převzal všechny hlasy od diváků.

Tereza: To nevadí, nebudu chtít vyhrát. On bude sice ještě pár let hrát hokej, ale pak dostane tu příležitost, stejně jako já se v tu dobu dostanu do povědomí diváků.

Kristýna: Mně Tereza říkala, že se Star-Dance zúčastním ještě rok před ní. Ale s kým tam budu, to už mi neřekla.

Tereza: Protože ses na mě koukala jako na vraha, že půjdu do soutěže bez tebe.

Čtěte také: Pražské Divadlo Na Jezerce zve na Cestu kolem světa