Honza Ponocný: Když mě přihlásili na hodiny klavíru, chodil jsem za školu

Ale… k věci.

Co vůbec člověka vede k tomu, že začne dělat hudbu úplně sám?

V podstatě mě k tomu přivedli dva lidé. Moje žena Míša a kamarád John Riley, který mi píše texty. Říkali mi, že jsem fakt vůl, proč pořád rozdávám písničky jiným lidem a nehraju je sám. Když mě takhle nějaký čas povzbuzovali, řekl jsem si, dobře, zkusím to. Neměl jsem žádné plány udělat kapelu, která bude fungovat, ale prostě jsem si chtěl natočit písničky sám. Protože mám rád technologie, vytáhnul jsem si různé samplery a věci, které pomáhají tomu, aby člověk vytvořil i sólově větší zvuk. Na začátku jsem si tak jen chtěl natočit svoje věci pro radost a žádný větší úmysl v tom nebyl. Ale potom to vzalo rychlý spád…

Jaký?

Ozvala se mi velká firma, která chtěla desku vydat. Začala pravidelnější spolupráce s Alicí Nellis… Všechno to přitom bylo neplánované.

Nicméně, na sólovou dráhu jste se nevydal jako nováček. V branži se pohybujete přes 20 let. Od začátku 90. let jste spolupracoval s Ivanem Hlasem, později s Mekym Žbirkou… Existuje nějaký recept, jak se začínající hudebník může dostat k tak zvučným spoluhráčům?

Já to vlastně nevím. Většinou je to u mě tak, že mě daní lidé slyšeli někde hrát, a tak mě požádali o spolupráci… Tak to bylo třeba v případě Mekyho Žbirky v roce 1996, který mě slyšel hrát na albu Circusu Praha, tak mě oslovil, jestli bych mu nenatočil kytary na desku. Tehdy jsme jí točili ještě s Davidem Kollerem a Ivanem Kralem, se kterými jsem tou dobou hrál i v krátkodobé kapele Alias. Ale nikdy jsem se nikam necpal a je to stejné, jako s mým současným projektem Circus Ponorka: když to za něco stojí, lidé si to najdou.

Takže nějaký univerzální recept neexistuje?

Asi je vždycky důležité hrát svoje věci, aby lidi věděli, čeho jste schopní. A pak vás třeba sami osloví. Alespoň tak to je v případě Circusu Ponorka.

Jaké byly vaše úplné hudební začátky? Prvním nástrojem byla kytara?

Na začátku, v kapelách, v devadesátých letech, s Ivanem Hlasem, s Ivanem Kralem, s Cirkusem Praha… To jsem skutečně měl v rukách hlavně kytaru. Ale jako školák jsem chodil na piano.

Bavilo vás to?

Vůbec ne (směje se). Chodil jsem za školu, a když mě naši konečně odhlásili, protože už se nemohli dívat, jak trpím, říkal jsem si, že už v životě na žádný nástroj hrát nebudu. Na sobě jsem poznal, že pro děti je velmi důležité, aby nebyly do nástroje nuceny. Alespoň na mě nucení fungovalo tak, že jsem vždycky šel proti.

Přesto jste v patnácti vzal hudební nástroj do ruky… Jakto?

Poslouchal jsem muziku a už mě nikdo nenutil, takže jsem k tomu dospěl tak nějak sám. A neměl jsem ani ten důvod, který hodně lidí zmiňuje, že začali hrát, aby oblbli holky. Prostě jsem vzal kytaru do ruky a tak mě to fascinovalo, že už jsem ji nepustil.

A nemrzelo vás v té době, že jste nechal klavíru?

Samozřejmě by bylo dobré umět hrát líp na klavír a je mi to teď trochu líto. Vzhledem k tomu, že Circus Ponorka je jednočlenná kapela a všechno si točím sám, čím víc nástrojů ovládám, tím líp. Při skládání vám to otevírá nové možnosti… ale s tím už nic neudělám.

Označil byste se přesto za multiinstrumentalistu?

Multiinstrumentalista je pro mě člověk, který umí na víc nástrojů hrát bravurně. Což já neumím (směje se). Spíš chci ukázat, že i s jednoduchými prostředky se dá udělat hodně věcí. Například na to, abyste na piano zahráli leckterou písničku, nemusíte být žádný velký klavírista. Samozřejmě, pokud chcete hrát Rachmaninova, je to trochu jiná liga…

Ale než jste se dostal k tomu, že jste se stal sám svým pánem v Circusu Ponorka, trvalo to docela dlouho…

Protože jsem pořád dělal něco pro jiné lidi. Myslím, že to v mém případě tak dozrálo. Řekl jsem si, že už je čas udělat něco za sebe. Na každého muzikanta, který píše písničky, ale víceméně celý život je součástí nějaké kapely a dláždí cestu což nemyslím nijak ve zlém, to je samozřejmost lídrovi kapely, tohle podle mě jednou přijde.

Už máte za sebou i skládání hudby pro film, naposledy Perfect Days od Alice Nellis. Jak je to s tvůrčí svobodou v tomto případě? Musel jste se držet zkrátka?

Konkrétně s Alicí to je hodně příjemná spolupráce a jde to v podstatě samo. Vybrala si mě, protože zná moje písničky a ví, co ode mě může čekat. A to, že udělám z čtyřminutové písničky minutovou, neberu jako žádné omezení. Ve filmu zkrátka respektuji příběh, ale na soundtrack pak můžu dát skladby celé.

A jak jste postupovali? Skládal jste písničky na jednotlivé scény, nebo už nabízel Alici předem hotové skladby?

Využili jsme oba postupy. Alice dostala ode mě spoustu nápadů, o kterých jsem si myslel, že by se do filmu mohly hodit. Bylo na ní, jak s nimi naloží. A pak mi pustila i scény, pro které neměla žádnou hudbu a skládal jsem „na obraz“. Tedy, půl na půl. Ale třeba u Mamas & Papas jsem skládal výhradně na obraz. Protože Alice je sama hodně muzikální (předtím, než se stala režisérkou, studovala Alice Nellis na konzervatoři obor flétna pozn. red.), vždycky mi velmi přesně popíše, jakou hudební náladu by si pro danou scénu představovala. Takže pro mě je to pak opravdu velmi jednoduché (směje se).

Šéfujete jednočlenné kapele, takže se nemůžu nezeptat: Jak je pro Honzu Ponocného těžké přemluvit ho, aby šel na zkoušku Circusu Ponorka?

S kamarády si děláme srandu, že nemusím přemlouvat moc lidí, aby šli na zkoušku. Takže proto asi zkouším docela málo (směje se). V podstatě si pořád hraju a i na koncertech vytvářím zvuky v reálném čase, takže koncerty jsou pro mě často jedno velké dobrodružství, protože sám nevím, co se v příští minutě stane. Ne, že bych dělal nějakou zvláštní alternativu, jsou to pořád popové písničky. Ale vznikají přímo na pódiu pomocí techniky. Jeden můj známý říká, že jsem stejně nejlepší kapela na světě, a to z jednoho důvodu: Protože se nemůže jen tak rozpadnout.

Ale stejně to člověka jednou potká…

To ano, ale říkám si, že mám ještě dost plánů a času. Jednak mám stále hodně písniček, které jsem nenatočil. Můj velký sen je natočit desku výhradně s českými texty, zatím zpívám skoro všechno anglicky. Vyplývá to z už zmíněné spolupráce s Johnem Rileyem. Ale chtěl bych nalézt textaře, s kterým bych si podobně rozuměl v češtině… S Alicí jsme pak už začali dělat na dalším filmu, který bude opět hodně hudební… Takže kdybych to chtěl všechno stihnout, ani nevyjdu ze studia.

Když jste zmínil české texty, nepřemýšlel jste o tom, že byste si je psal sám? Byli byste pak už totální DIY (Do It Yourself což je i název debutové desky Circusu Ponorka pozn. red.) kapela.

Radši bych se do toho necpal. Mám spoustu kamarádů, kteří to umějí líp než já… Řadu písniček jsem napsal třeba s Vaškem Koubkem, který je výborný textař, něco chci zkusit s Xindlem X, jemuž jsem produkoval pár skladeb, láká mě spolupráce s Karolínou Kamberskou, která je podle mě vůbec nejlepší textařkou u nás.

Karolíně Kamberské jste také dělal aranžmá desky. Ve vaší biografii mě ale spíš zaujalo jiné jméno: Martin Maxa. Vaše spojení mi přišlo hodně kuriózní, jak k němu vůbec došlo?

Nejsem takový ten univerzální producent, který umí všechno. Obvykle mě někdo osloví, když chce trochu syrovější zvuk. A právě takto se mi ozval Martin Červinka z Universalu, že má desku Martina Maxy a potřeboval by ji trochu punkověji, syrověji upravit. Takže jsem byl cíleně pozván, abych tomu dodal nějakou špínu. Kdyby chtěli naleštěnou produkci na Evropu 2, asi by mi nezavolali.

Živíte se v současnosti jen hudbou?

Ano, daří se mi to. Jednak mám svoje studio, ve kterém produkuji desky. Pak hraji naživo, kromě Circusu Ponorka už asi 12 let s Mekym Žbirkou, což mě hodně baví. Když přijede do Evropy Ivan Kral, hraju s ním. Občas udělám nějakou reklamu, dost lidí si ode mě bere písničky, které pak natočí. V poslední době třeba Ewa Farna, Helena Zeťová nebo Debbie. Pak jsou tady filmy… A když se to všechno zkombinuje, dá se uživit. Za předpokladu, že se člověk smíří s tím, že si nikdy nekoupí nové auto a nikdy nebude mít dům v Praze. S čímž jsem se smířil a nedělá mi to žádný problém. Pravda, nemám sice tolik fanoušků, jako má skupina Kabát, ale třeba jsou hezčí (směje se).

Podle toho, co jsem četl, vás ani příliš nevzrušuje, že se už desky neprodávají tak, jako v 90. letech…

Nejsem typ člověka, který by měl ve zvyku si stěžovat. Jestliže se CDčka neprodávají, musím se zkrátka podle toho zařídit. A tak snižuji náklady. Desky si točím ve svém studiu a vydávám sám ve spolupráci s mým výborným kamarádem Richardem Maderem. Také další lidé, s kterými spolupracuji, přátelé, kteří dělají obálku desky nebo mastering, nežijí mimo realitu, vědí, jaká je situace, a tak nemají přehnané požadavky. Jde tedy o to snížit režii. A pak na koncertech hrát co nejlíp, aby měli lidi chuť odnést si ten zážitek s sebou. Protože nejvíc se dnes prodávají desky na koncertech. Nakonec se mi tedy náklady vždycky vrátí a ještě z toho něco vydělám, co pak mohu investovat například do studia. Kapela musí v první řadě žít a nemůže se spoléhat jen na prodej desek. CDčka už dnes slouží v podstatě jen jako promo na koncerty, protože živé hraní nás živí víc než prodeje. I když současně s tím bychom si lidi, kteří si desku koupí, měli hýčkat, měla by to být nejen dobrá nahrávka, ale mít i dobrý obal, booklet…

Jinými slovy, měla by mít nějakou sběratelskou hodnotu?

Přesně tak. Ostatně, proč se dnes lidi vracejí k elpíčkám…

Sbíral jste také dřív desky?

Snažil jsem se, ale protože jsem nikdy neměl moc peněz, dělal jsem tehdy domovníka nebo topiče, žádnou velkou sbírku jsem neposkládal. Ale hudbu jsem samozřejmě poslouchal pořád, takže jsem lítal po kamarádech s páskami a nahrávací šňůrou a dělal si osmé kopie desek… Bylo to nevyčištěný, šumělo to… A přesto se nám to líbilo, protože to mělo svého ducha.

S tím souvisí jedna věc, pro současné hudebníky hodně důležitá. Dnes už si jednoduché studio může v podstatě udělat každý sám a emocionálně velmi silná deska se dá natočit i doma v kuchyni. Ostatně, jedna z nejslavnějších písní na světě, Redemption Song od Boba Marleyho, je nahraná na jeden mikrofon na nějakou hnusně znějící, plechovou akustickou kytaru… A jaká je to klasika.

Sám jste taky natáčel v kuchyni?

Natáčel jsem v ní skoro celou první desku. Až na bubny prakticky všechno. Natáčet se dá i na chatě, v hotelu, v koupelně. Kdysi jsem takhle natočil jednu kytaru na diktafon a přišla mi tak správně hnusná, že jsem ji hned musel použít. Jednoduše, když máte dobrý nápad, na technické kvalitě a penězích prakticky nezáleží.