„Malá inventura má rozpočet zhruba 1,5 milionu korun a zatím máme jistě pokryto jen nějakého čtvrt milionu. Čekáme na výsledek grantů, o nichž se teď rozhoduje, i některých dalších jednání. V nejhorším budeme muset doplácet ze svého," popisuje. Co se ale samotného programu letošní Malé inventury týče, hovoří jen v superlativech: „Uvidíme skutečně přes 20 z těch nejzajímavějších projektů nového divadla, které u nás za loňský rok vznikly."

Malá inventura se koná už po jedenácté. Jak často vás během těch let napadlo, že by bylo nejlepší s tím seknout?

Napadá mě to každý rok. Festival děláme v době, kdy vůbec nevíme, kolik peněz se nám podaří dát dohromady. Právě teď, v únoru, totiž zasedají grantové komise. Až po festivalu se tedy dozvíme, jak jsme dopadli.

To musí být slušný adrenalin…

Pořádný. Není úplně příjemný pocit, když děláte festival s rozpočtem jeden a půl milionu korun, aniž byste věděli, kolik z toho budete muset dát z vlastní kapsy. Užíváme si sice týden těch nejlepších inscenací za uplynulý rok, ale přitom víme, že skoro každá koruna, která se během toho utratí, ještě není pokrytá… Zatím musím zaklepat, že se nám vždycky zadařilo rozpočet dorovnat, ale stres je každoročně velký.

Co vás osobně k této na první pohled pěkné, ale jak už jste přiznala, taky často docela stresové práci přivedlo?

Byla jsem ředitelkou divadla Nablízko, které sídlilo v Malém Nosticově divadle na Kampě. Ale protože jsme byli zasaženi snížením dotací, musela jsem ho po deseti letech zavřít. Rozhodovala jsem se tehdy, co dál, a protože jsem se v oboru už dlouho pohybovala, zůstala jsem v něm. Byla mi nabídnuta příležitost u Nové sítě, což je pořadatel Malé inventury. Tento festival se mi dlouho líbil, takže to byl logický krok. Je to navzdory těm nervům krásný týden, během něhož všechny produkce zapomenou na konkurenci, která kvůli tomu, jak každý bojuje o peníze, mezi soubory je, spojí se a pracují na jedné věci. I když každý samozřejmě chce, aby jeho představení bylo v rámci Malé inventury to nejlepší.

Malá inventura je přehlídkou nového divadla, což se na první pohled může zdát jako „takovéto divadlo pro intelektuály, ve kterém se moc nemluví". Ale překvapilo mě, že v programu jsou i věci jako politický kabaret…

Není to nic proti ničemu. Právě experimentální činohra založená z velké části na mluveném slově se nám v posledních třech, čtyřech letech dostává do programu čím dál víc. Politický kabaret v MeetFactory, který odráží současnou politickou situaci, se snaží znovu u nás nastartovat satiru. Není to sice projekt, jenž by oslovil zahraničí, ale velký ohlas mají podobné věci v regionech. V podstatě skoro klasickou činohrou, která pak na Malé inventuře může oslovit nejširší množství diváků, je pak třeba představení Církev ve Studiu hrdinů. Sluší se zmínit, že toto představení má i nominaci za nejlepší herecký výkon na ceny Alfreda Radoka. Záběr Malé inventury je hodně široký. Na svoje si tady přijdou lidé, kteří mají rádi čistě mluvené slovo, tanec nebo i vizuální věci založené na filmovém dokumentu.

Bude mít letošní ročník nějaké nosné téma, dramaturgickou linii?

V Malé inventuře na rozdíl od většiny jiných festivalů u nás i v Evropě obecně není žádná dramaturgická rada. Každý ze zúčastněných prostorů jednoduše nominuje dva projekty, o nichž si myslí, že jsou nejlepší, a že u diváků i zahraničních hostů, kteří si sem často jezdí vybírat představení zase na svoje festivaly, opravdu zabodují. A za tento ročník, co se představení týče, se můžu skutečně s klidem postavit.

Malá Inventura, ilustrační foto

Představení Much More Than Nothing / Foto: Studio Alta

Je mi jasné, že nechcete nikoho upřednostňovat, přesto mě zajímá, na která představení se vy osobně nejvíc těšíte?

Hodně se těším na představení nazvané Much More Than Nothing ve Studiu Alta. Je to neuvěřitelně zábavně pojatá přehlídka současných českých a slovenských choreografů, kteří se snaží reflektovat, co s nimi udělala doba 20 let od rozpadu Československa. Toto představení bylo mimo jiné vybráno z několika stovek mezi 20 nejlepších i v rámci jednoho velmi prestižního evropského projektu.

Hodně zajímavá bude také jediná zahraniční věc na programu: Men & Mahler od dánského tvůrce Palleho Granhøje, což je skutečná divadelní superstar současnosti a je malý zázrak, že se nám ji vůbec podařilo ulovit. Představení mělo evropskou tour, jako Nová síť jsme ho produkovali a teď bude mít premiéru v Praze. Dvakrát zavítá do Divadla Ponec, odtud pokračuje do Brna, Bratislavy a Jihlavy, pak se zase vrací do Dánska a Jižní Ameriky. Skutečně doporučuji se na tu věc podívat, protože přesně ukazuje, jak může vypadat takový špičkový projekt s dobrým zázemím. Jsem hodně zvědavá na ohlasy lidí. To je ostatně jedna z věcí, kterou se na Malé inventuře snažíme iniciovat. Aby po představení lidé měli důvod zůstat ještě na místě a bavit se o tom, co viděli.

To asi není dvakrát snadné. Přijde mi, že je to taková naše skoro česká specialita: už před koncem se zvedáme a hledíme si, abychom se co nejrychleji dostali domů nebo do hospody…

Snažíme se proto lidi provokovat, aby řekli, co si myslí. To se nám sice moc nechce, protože jsme už asi tak trochu zvyklí, že věci se z určitého důvodu dějí a nemá smysl se o nich bavit. Ale speciálně teď po prezidentské volbě mám čistě laicky, když jdu po ulici, jsem v tramvaji nebo obchodě, pocit, že lidé více mluví, vyjadřují se k tomu, co vidí.

Jedním z takových veřejných projevů je i iniciativa Zachraňte kulturu, která nesouhlasí s množstvím dotací na živé umění, což je mimo jiné právě divadlo, jež teď Malá inventura prezentuje. Ministerstvo kultury letos vyhlásilo, že živé umění podpoří částkou 280 milionů korun, což je o 90 milionů méně než loni. Zvedla se vlna nevole, která vyústila v to, že před týdnem ministryně Alena Hanáková přislíbila, že tu částku navýší. Pokud by se dotace nakonec přiblížily loňským, považovala byste to za úspěch?

O úspěchu by se bohužel hovořit rozhodně nedalo. Už loňských 370 milionů bylo likvidačních, spoustu dobrých divadel a projektů to položilo. Úspěch by byl, kdybychom se vrátili zhruba k částce, kterou ministerstvo živé umění podporovalo před pěti lety, tedy nějakých 600 milionů korun. S rozpočtem z loňska se nikam nepohneme a živé umění bude dál skomírat. Je to obrovská škoda. Politici dávají jasně najevo, že kultuře se nemá smysl věnovat, že identita národa přežívá sama od sebe. A lidé toto od nich časem přejímají. Mám pocit, že kdybych se dnes na ulici zeptala náhodných kolemjdoucích, jestli má smysl do kultury investovat, ze slušnosti by mi možná řekli, že ano, ale většina by si myslela opak. Kultura ve společnosti pozbyla významu. Přitom je to právě ona, která s sebou nese identitu národa, která nám za pár let řekne, jací jsme byli. I mezi postkomunistickými zeměmi jsme, co se výše dotací na kulturu týče, skutečně na chvostu. Fakt, že u nás z celého státního rozpočtu nejde na kulturu ani jedno procento prostředků, snad až na Maďarsko nemá obdoby.

Co když ale namítnu, že kultura a volnočasové aktivity patří k prvním věcem, v nichž se lidé omezí, když mají hlouběji do kapsy?

Ale zdaleka se to neděje vždycky. Opačně, často je to tak, že když se lidem úplně nedaří ekonomicky, obracejí se k jiným hodnotám, které jim pomáhají se s těžkým obdobím vyrovnat. A zde patří právě třeba kultura. Nemyslím si přitom, že by současné klima bylo naší společnosti vlastní. Patřili jsme vždy ke kulturním národům, které byly okolním zemím příkladem. Zatímco v Německu nebo ve Francii je dnes čest podpořit dobrý kulturní projekt, u nás na to nahlížíme tak, že něco pošleme, aby se neřeklo. Není to přitom jen kultura. Podobný problém mají i školství nebo zdravotnictví. Čas ale podle mě ukáže, že je to chyba, že s neustále snižující se podporou těchto oblastí ztrácíme něco ohromně hodnotného.