Kapela Všichni svatí: Muzika? Je to jakési hraní se životem v životě

Tahle kapela se jmenuje Všichni svatí a hraje rockovou a popovou muziku. Své první cédéčko vydali v roce 2012, neslo název Vytáhni mě z davu.

Jan Dvořák, Marek Čmejla, Petr Váňa, Petr Franc, Tomáš Waschinger. To jsou Všichni svatí. S prvními dvěma jmenovanými právě sedím v pražském klubu Hard Rock Café. Ve čtvrtek večer tady pokřtí slovenská kapela No Name svoje cédéčko a „svatíci", jak jsem si je pojmenoval, v roli předskokana zahrají tři písně. A oficiálně oznámí, že jejich druhé cédéčko je na dobré cestě. Světlo světa spatří v březnu příštího roku.

Vstupujete vlastně jako kapela do další hudební etapy.

Jan Dvořák: V podstatě přichází druhá etapa. To je jako v životě. Druhá deska, druhá etapa, druhá manželka, druhé děti. Je to podobný, takový je život. Jakési kolečko.

V jaké fázi je příprava desky?

Jan Dvořák: Desku jsme dotočili, materiál je na pásech. Mixovat se bude v New Yorku a mixovat vše bude držitel pěti Grammy Kevin Killen. Finále by mělo být tak nějak kolem poloviny března příštího roku.

Do té doby budete jezdit po světě a lidem servírovat písně z nové desky?

Jan Dvořák: To ne, my máme do konce roku jen pár koncertů. Každý máme hodně jiné práce. Navíc budeme připravovat singl pro rádia. Musíme udělat hodně práce ve studiu, vše se naučit tak, abychom v březnu mohli s novým programem vyjet bez obav. Ale příští rok počítáme s padesátkou koncertů.

Je velký rozdíl mezi první a druhou deskou?

Marek Čmejla: To si pište. Na první je vše trochu větší bigbít. Druhá je prostě jiná. Jiná hudba, jiné texty. Právě texty se hodně vyvinuly, za tím stojí právě Honza. Kromě obecných témat je tam více poselství.

Jan Dvořák: Narážka na uprchlíky, roboty, Německo, spousta témat tam bude k nalezení.

Rozumím tomu, že lásky si na desce mnoho neužijeme?

Jan Dvořák: Tahle deska opravdu příliš o lásce není. Já už toho o lásce napsal tolik. Ono těch šest láskových modelů, jako že on ji nechce, ona jeho nechce, tak to se vám po čase zprotiví. Proto jsem hledal jiná témata. Ve světě je jich tolik, protože ten svět je tak roz...... , vlastně rozvrabčenej (Jan Dvořák použil nejprve sprosté slovo, pak se opravil - pozn. autora), že můžete psát, dokud vás někdo nezastřelí, ještě tak deset let.

Kdy skládáte písně? Je tam denní období, kdy třeba zmizíte, dáte si skleničku a napadají vás skvělé slogany, skvělé rýmy?

Jan Dvořák: Tak předně já nepiji. Už dvacet let mám u sebe notýsek a do něho si pořád zapisuju svoje nápady, myšlenky.

I v noci?

Jan Dvořák: I v noci. Jak mne něco napadne, zapíšu si to. Slyším něco v televizi, v rádiu, něco čtu a už mi tam naskočí myšlenka. Tak ji hned zapisuji. Důležitý je slogan. Když je dobrý, tak se další myšlenky kolem nabalí lépe. Když se vydaří příběh, je to dobře. Nebo se to vyhodí. A jede se dál. Žije se dál.

Četl jsem, že jste napsali, že když je vám patnáct, máte potřebu na sebe upozornit. A tak si koupíte elektrickou kytaru, založíte kapelu a hrajete z čisté radosti jen proto, že jste součástí gangu, kde v jednu chvíli ostatní hrají s vámi více či méně podle stejných not, což je fascinující.

Jan Dvořák: No, to jsme řekli.

Nojo, ale také jste dále psali, že když je pak člověku třicet, stále ještě chce muzikou měnit svět, připadá si důležitý a nepřekonatelný.

Jan Dvořák + Marek Čmejla: Ano.

A pak je hudebníkovi čtyřicet pět a vrací se ke stejnému modelu, jako když mu bylo těch patnáct.

Jan Dvořák + Marek Čmejla:: To je přesné.

Jste ve věku pětačtyřicátníků. Lze očekávat váš návrat do puberty?

Marek Čmejla: Jo. To je přesné. Puberta. Nebo spíše malí kluci. Ten nynější postoj se dá přirovnat k věku patnáctiletých.

Jan Dvořák: Jo, přesně tak. Je to podobné. Nemlich to samé.

Berete hádky v kapele s větším nadhledem než tehdy?

Jan Dvořák: Určitě s větším nadhledem. Ale že se nase… (sprosté slovo - pozn. autora), to zase jo. Víte co, my už nemáme ten spasitelskej komplex jako ve třiceti. Hrajeme proto, že nás to baví. Je to euforie. Také potřebujeme mít kamarády. Kdo je nemá, jakoby nebyl. V kapele vás to ještě více spojuje, kamarádství se násobí.

Jakýsi milostný vztah?

Marek Čmejla: Určitým způsobem jo. Mně se mezi muzikanty dobře žije. Vztahy jsou trochu jiný než v reálném světě.

V čem jsou jiné?

Jan Dvořák: Muzikanti jsou jako děti. Pořád si hrajou, Je to vlastně trochu dětský svět. Právě i s potměšilostmi. To je na tom hezké. Muzikanti ve své podstatě nestárnou.

Marek Čmejla: Vlastně jsme pořád ve svém světě, pořád jsme malými kluky. Udržujeme si tak část svého dětství. A to by si měl udržet každý.

Dá se říci, že takovéto euforické stavy se objevují u vás často?

Jan Dvořák: Pořád! Ten adrenalin tam je non stop.

Adrenalinový stav si uvědomujete při samotném koncertu, nebo až když odezní, v šatně?

Jan Dvořák: Cítíte ho pořád kolem sebe. Víte co, člověk si namastí ego ve čtyřiceti, stejně jako v patnácti.

Marek Čmejla: Samozřejmě, že hrajeme kvůli ženským.

Jan Dvořák: Aby člověk byl někde vidět, aby si něco dokázal. Je to takové hraní se životem v životě. Dokud člověk není nemocný, je to hezké.

Vlastně taková zdravá věc.

Jan Dvořák: Dokud člověku nejde o zdraví, pak ve své podstatě nejde o nic.

Co vás štve na světě?

Marek Čmejla: Štve mne neporozumění. Míra neporozumění mezi jednotlivými lidmi. Míra neschopnosti komunikace. Hloupá tupá nafoukaná vlastnost, kterou trpí spousta lidí. Mám na to krásný citát: „Stále opakujeme tu samou chybu a předpokládáme u ostatních stejnou mentální výbavu, jako máme my sami." Takové to, že pyšně a nafoukaně, že vy musíte vidět svět mýma očima a když to nevyjde, vy jste špatný, že to nechápete. Tohle je mezi lidmi v každodenním životě a společnost tím trpí.

Ve vašem gangu není na pódiu žena. Myslíte si, že může fungovat kapela s ženskou na pódiu?

Jan Dvořák: Ženské na pódiu jako sboristky jsou docela často. Ale víte, ženské dokáží v kapele udělat pěkný nepořádek. Ale určitě je spousta emancipovaných žen hrajících na určitý nástroj. Nám to ale takhle vyhovuje. Naše ženy, které jsou doma, sledují všechny facebooky. My si nemůžeme dělat jen tak, co chceme. Jsme pod neustálým dohledem, pod tlakem. Jak se na facebooku objeví naše fotka s blondýnou, hned je co vysvětlovat. Jinak ale jsme už rozumní a nemáme zapotřebí si kvůli nějakému výstřelku to doma zavařit.

Jste chlapi zkušení, spolu hrajete čtvrtým rokem. Hádáte se? Lezete si na nervy?

Marek Čmejla: Lezeme.

Kvůli čemu?

Jan Dvořák: To jsou drobnosti, blbosti. Jako v manželství.

Marek Čmejla: Třeba že někdo přijde pozdě o deset minut. Že zapomene na to, co slíbil. Že na jevišti něco podělá.

Jan Dvořák: Přesně tak. Jsou to blbosti. Jako v manželství.

Marek Čmejla: Jako malí kluci…