Svůj útulný domov s pecí a dvěma jezírky postavil z rozbořené stodoly ve vesničce kousek od Příbrami. Na zahradě přezimuje plachetnici, kterou v létě prohání po Lipně. Do práce v Praze přijel včera za mrazivého počasí na motorce.

Proč nejezdíte do práce autem nebo autobusem jako všichni ostatní?

Protože mám rád jízdu na motorce! Otevřený prostor. Je zde mnohem lepší soucítění s okolím, než za sklem a v teple auta či autobusu. Autem jezdím také, ale připadám si jak rybička v akváriu. V ohraničené kabině necítím teplotu vzduchu na tváři, vůně a nevůně. Venkovních podnětů je v autě mnohem méně. Nejlepší by bylo jezdit na kole, jenže to je nereálné. Kvůli vzdálenosti i bezpečnosti.

Jak se jezdí na motorce, když je pod nulou? Není vám trochu zima?

Trošku je, ale může to být horší. Dokud jsou suché silnice, jezdit se dá. Dobré oblečení je základ. Snažím se vylepšovat každou cestou, měním vrstvy, přidávám a ubírám. Není těžké se nabalit, ale člověk je pak jako pumpa. Nemotorný, široký, prkenný. Tudy cesta nevede. Pozemním mrazivým a vyfoukaným přesunem trénuji a testuji na zimní lety na padáku. Vydržet deset dvacet minut není těžké, hodinu až tři je horší. Na motorce v nejhorším zastavíte, zkuste to ale při létání. Tam parkovací brzdu nemáte, musíte dolétnout, nejlépe do plánovaného cíle.

Stalo se vám, že jste musel přistát nouzově?

Předminulou zimu jsem se vypravil nafotit Lipno a okolí. Start jsem zvolil z louky před Lipnem, tam bylo méně sněhu a žádné elektrické dráty. Celý let probíhal bez problémů. Při návratu jsem ještě chtěl vyfotit Vltavu u Českého Krumlova. Světlo zajímavé, tak jsem mačkal spoušť, rozehříval promrzlé ruce a ještě si chtěl zaletět nad Zlatou Korunu. Tušil jsem, že to není dobrý nápad. Proč? No, Zlatá Koruna se mi sice povedla, ale kousek za Krumlovem mi chcípl motor. Došlo palivo.

Jak se to mohlo stát? Co jste si pak počal?

Kochal jsem se moc dlouho. Zlatá Koruna byl takový bonus nad můj plán. Zajížďka. Navigace mi do cíle ukazovala sedm kilometrů vzdušnou čarou. Naštěstí jsem byl dost vysoko, vyhlédl jsem si kouřící dům na konci vesnice u hlavní silnice. Tam budou lidé. Přistál jsem mezi kravami a rychle vše pobral, dokud krávy jen koukaly. Dotáhl pětatřicetikilový bágl k domu.

Zazvonil jsem, obyvatelé si mě trošku nechápavě prohlédli,ale vcelku jsem jim důvod mé návštěvy uspokojivě vysvětlil. Zeptal jsem se na cestu a šel stopovat.

Dnes je cestování docela běžná věc. Stačí si koupit letenku a za pár hodin jste na Bali nebo v New Yorku. Vás ale očividně tenhle typ cestování neláká. Proč?

Nerad létám. V letadle se necítím dobře. Člověk skrz letištní mraveniště vleze do okřídlené trubky, chvíli počká v houfu lidí, pak vyleze často v úplně jiném světě. A mezitím nic není? Je! Pro mě je důležitá cesta. Vlastně nejdůležitější. Vyjedu z české vesnice, klidně vynechám dálnici D1 a zamířím na Slovensko po menších silnicích, vidím pozvolnou změnu krajiny, lidských obydlí, cítím vzdálenost. Vím, jak je Moskva opravdu daleko. Jací jsou lidé v Polsku, na Ukrajině, v Rusku, jak se kupuje chleba. Cesta mi netrvá dvě hodiny ale tři dny. Tři zajímavé dny. Všechno je postupné a skutečné. Rusko či Moskva pro mě nezačíná na letišti.

Za čím vyrážíte do světa?

Chci vidět něco nového, poznat nové kraje, porovnat představy a skutečnost. Ne podle televize, ale sám. Ačkoliv nejsem moc společenský typ, rád se setkávám s jinými lidmi. Při nákupu jídla, na benzínové pumpě, při hledání cesty. Nikdy jsem například nepoužil navigaci. Brával jsem ji, vždy zůstala dole v batohu. Poslední cestu do Turecka ji ani nebral. Škoda místa. Ani podrobné mapy nemívám.

STŘEDNÍ POVLTAVÍ. Krajina, ke které má Jirka Jiroušek blízko. Právě pod mezi těmito zalesněnými kopci bydlí.

Jak se na cestách tedy orientujete?

Jezdím často s jednou mapou, širokou čtyřicet centimetrů. Vlevo je Praha, vpravo dole Istanbul, nahoře Moskva. Trošku podrobnější mapy mám také, ale minimálně půl cesty si vystačím s touto. Vím, kam chci. V hlavě mám kompas, občas blbne. A na zbytek se zeptám. I proto je motorka na cestování dobrá.

Jak to vypadá v praxi, když se řídíte jen podle světových stran?

Zastavím u přechodu, před krámem, kdekoliv. Neřeším zákazy. Už se mi kolikrát stalo, že jsem zastavil na nevhodném místě. Přišel policista, začal úředním tónem. Já ukazuji na mapu Evropy, že jsem se prostě ztratil. A kde že jsem, kudy dál. Hledá, pomůže, pokutu nedá!

Kdy jsi začal se svými sporty? Co bylo první motorka, paraglide nebo plachtění?

První bylo kolo. Kdybych měl hodně času, jel bych své výlety na kole. Tak jsem jezdíval s tátou po Evropě po revoluci, to mi bylo kolem patnácti let. V té době jsem začal jezdit na motorce, bezmotorové létání začalo v devatenácti, ale s modýlky letadélek jsem po louce běhal už na základce. Motorové létání přišlo v mých pětadvaceti.

Co prožíváte, když připravujete motorku na cesty nebo si balíte paraglide? Cítíte nějaké napětí, nebo to je už pro vás rutina?

Balení na motorkový výlet na tisíce kilometrů je už rutina. I když je mnohem méně častý než létání. Necítím napětí, vím, že jsem udělal maximum v přípravě. Létání je jiné. Dokud nejsem ve vzduchu, tak je napětí vždy. Nejlepší pocit má člověk až po letu. V momentě po přistání jsem nejšťastnější.

Média v létě přinesla zase několik zpráv o smrtelných leteckých nehodách…

Nutná je úcta k přírodě, spolupráce s ní, ona není zlá či nepředvídatelná, úskočná. Vzduch však není vidět. Snažím se létat opatrně. Bez strachu to nejde. Bez něj bych už nebyl. Vím, že zítra je také den. Důvody leteckých nehod studuji, všechny nehody jsou popisovány pro poučení na stránkách Letecké amatérské asociace či v našem časopisu Pilot.

Vzpomínáte ještě na první zážitek z létání? Jaké to bylo?

V roce 1994 jsem poprvé měl nohy nad zemí a nebylo to jen při skoku ze stromu či zídky. Dělal jsem kurz paraglidingu, v parném létě jsem na Rané běhal s padákem nad hlavou či za sebou vyschlý jak treska. Druhý den se už létalo z vrcholu. Vůbec jsem do vzduchu nechtěl. Pohled z prudkého kopce dolů byl divoký, příšerný. Instruktor hledal první oběť. Já to nebyl. Jako první musel letět někdo těžší. Vyzkoušet vzduch. Ale letěl jsem jako druhý. První nespadl, přežil. A přežili i ostatní.

Jak vysoko létáte?

Většinou létám dvě stě metrů nad zemí. Jen při přelétávání velkého lesa či řeky jdu do větších výšek. A někdy si zalétnu kilometr nad zem. Abych se pořádně rozhlédl, abych okusil výšku, trénoval. Maximální výška je daná předpisy. Bezmotorově jsem v Čechách byl dva kilometry vysoko. Vystoupal jsem pomocí termických proudů. Rozhled mám určitě dobrý.

Co vidíte?

Temelín. Ten se mi první vybaví. Jednak vyrůstá z roviny, ale hlavně jeho kondenzační věže chrlí párů viditelnou často už od Prahy.České kopce nejsou většinou vyšší než dvě stě až tři sta metrů, jakmile jsem nad nimi, vidím jak praotec Čech.

Nahoru s sebou berete fotoaparát. Z vašich vzdušných cest vznikají nádherné snímky. Fotíte jednoduše, co vidíte, nebo je třeba pro takové věci kus štěstí a talentu?

Foto aparát beru s sebou vždy, ten je mojí nedílnou leteckou součástí. Fotím, co vidím, ale vybírám si. Obrázek kreslí světlo, já vybírám cestu světla, kterou zachycuji skrz objektiv. Jsem ve vzduchu, hledám místo a výšku, úhel osvětlení. Létání hodně plánuji. Nad mapou a pomocí předpovědi počasí. Fotka má nechávat prostor pro fantazii. Nebýt dořečená. To jsou moje nebeské obrázky, které ve vzduchu hledám.

Vaše snímky často vypadají jako nějaká umělecká kresba z mlhy.

Mlha mi ráda pomáhá. Hledání je také úspěšnější díky tréninku. Pravda, oblíbené jsou i běžné letecké pohledy ptačí pohled například na město nebo zámek, protože pro většinu lidí je to neobvyklý pohled. Nechodí na výlet do povětří. Fotím i tyto pohledy, ale hledám raději moje nebeské.