Frontman kapely Ian Anderson provedl diváky půlstoletou historií Jethro Tull s obvyklým vtipem a elegancí. Bylo vidět, že si na letošním turné dává záležet. Současná muzikantská sestava, které kraluje skvělý hardrockový kytarista Florian Opahle, se s přehlídkou známých písní nemazala a nenechala nikoho na pochybách, že legendární skupina z Blackpoolu ještě není minulostí.

Už od úvodní písně My Sunday Feeling, pocházející z úplně první desky This Was, vědělo publikum, že půjde o výlet proti proudu času. Pódiu vévodila zadní projekce, s níž kapela aktivně pracovala a která ze začátku připomínala obří televizi. Na ní běžely archivní záznamy z vystoupení Jethro Tull od šedesátých let dál.

Občas se ale na plátně zjevil nějaký ten gratulant, aby v předtočeném šotu uvedl svou oblíbenou skladbu. Tak například americký bluesrockový kytarista Joe Bonamassa, který Andersonovi a spol. před nějakým časem předskakoval, udělal entrée skladbě A New Day Yesterday z alba Stand Up (1969). Další písničky si na dálku objednali bývalí členové Jethro Tull Mick Abrahams a Jeffrey Hammond – ten druhý samozřejmě zvolil trvalku A Song For Jeffrey.

Stále má dost páry

Jindy zase ze záznamu promluvil Tony Iommi z Black Sabbath. I on se kdysi krátce mihl v Jethro Tull – a sice v osmašedesátém, kdy s nimi účinkoval v nikdy neodvysílaném televizním pořadu kamarádů z Rolling Stones. Své gratulace poslali také Joe Elliott z Def Leppard nebo Steve Harris z Iron Maiden. Největší pecku Aqualung přirozeně nemohl uvést nikdo jiný než Slash.

Překvapením je ale spíš to, co se odehrávalo před plátnem. I po sedmdesátce má Ian Anderson dost páry, aby utáhl dvouhodinový koncert plný akce a ostrých střihů. Obavy, že mu to v posledních letech nezpívá, tentokrát víceméně zažehnal – až na okamžiky, kdy se musel hlasově vyrovnat s dnes už klasickými vyřvávačkami, jako je Locomotive Breath.

Mnohem lépe si vedl v bluesové poloze. Fandům pro radost zařadil do programu výtečně swingující Some Day The Sun Won't Shine For You. Potěšením byly i dvě variace na vážnou hudbu, v nichž se uplatnila Andersonova pověstná flétna: Bourrée In E Minor podle J. S. Bacha a zejména Pastime In Good Company, melodie složená samotným anglickým králem Jindřichem VIII.

Ve zvláště vypjatých sólech na „příčku“ se zpěvák neudržel a zaujal typický čapí postoj – tak mají Iana Andersona jeho věrní rádi.

Nedělní show v Kongresovém centru se nesla v duchu slavnostního vzpomínání, místy však byla i poměrně aktuální. Třeba když krátce před koncem došlo na píseň Farm On The Freeway z alba Crest Of A Knave (1987). „Můžete mi dát kompenzaci, ale o to tady nejde. Co je mi platné, že mám šek na milion dolarů? Pohřbil jsem svou farmu pod dálnicí…“