„S myšlenkou nahrát po devíti letech novou desku přišlo hudební vydavatelství BrainZone. Když jsem totiž loni pod jeho hlavičkou vydával CD Všichni dobří andělé plné duetů s kolegy zpěváky i s herci, v BrainZone mě vyhecovali, abych na něj dopsal pár nových věcí. Přinesl jsem je, ale některé z nich jako duety nevyšly. ‚Necháme je na úplně nový autorský titul' – rozhodli. A tak jsem se znovu pustil do práce," řekl Janek Ledecký na úvod rozhovoru.

Šlo vám tvoření od ruky?

Až mě to překvapilo, jak to šlo lehce. Ve výsledku je na desce dvanáct písniček a jeden skrytý bonus.

Zatím jsem slyšela písně Bylo by dobré, Já se vracím, Motýlí křídla, Sviť, hvězdo má, Ty jsi ta jediná – některé z nich jste už v létě hrál na festivalech. Přijdou mi hodně chytlavé…

Zrovna píseň Ty jsi ta jediná jsme začali hrát ještě před prázdninami a je zajímavé, že lidé si ji už od druhého refrénu zpívají se mnou, jako by to byla jedna z věcí, které mám v repertoáru už dvacet let. Z toho mám velkou radost! Některé z písniček na desce jsou v produkci Grega Havera a natočili jsme je v Anglii. Byl to pro mě skvělý zážitek, protože do té doby jsem s prvoligovými anglickými muzikanty nespolupracoval. Ostatní písničky – včetně zmíněné Bylo by dobré – produkoval Honza Ponocný. Oba způsoby nahrávání jsem si užíval.

V čem se lišily?

Ten britský se odlišoval od všeho, co jsem zatím zažil. Jednak – Greg Haver je nejen producent, ale taky bubeník, takže k písničkám nahrál ve studiu v Tetbury i bubny a perkuse. Další nástroje obstarali někteří angličtí hudebníci. Točilo se „jam session" způsobem, to znamená, že všichni dohromady jsme tu kterou písničku hráli tak dlouho, než jsme si řekli, že teď je přesně ten moment, kdy ji tak chceme nechat. Hlavně mě překvapili tím, že než jsem do Anglie dorazil, mou předešlou tvorbu si „vygooglili". Ke každé písničce, a vůbec ke mně přistupovali s respektem, jaký jsem neznal.

Některé kytary v anglickém studiu nahrál František Táborský z Chinaski…

Ano, anglický producent chtěl mít k ruce nějakého spojence, pojistku v jazyce, navíc někoho, kdo mě na rozdíl od něj zná. A tak jsme oslovili právě Frantu, protože Chinaski už zkušenost s nahráváním s Gregem Haverem mají. Musím říct, že cizí jazyk je vždycky komplikace, už jsem na to zvyklý. Angličtinu mám sice hodně slušnou, ale nejsem zvyklý na tu britskou. Doposud jsem dělal „jenom" s Američany – už tolik let s nimi řeším všechny ty Shakespeary! … Když se Britové snaží a mluví jenom ke mně, je to O. K. Jestliže ale mluví o konkrétní písničce mezi sebou, musím se hodně soustředit, abych si to občas nemusel nechat zopakovat. Druhá věc je, že když nahrávky míchají, nemají šanci zase oni u českých obratů rozeznat, kterou souhlásku je třeba v určitých místech malinko „nakopnout", aby bylo textu dobře rozumět. Takže Franta jako tlumočník potřeba nebyl. Ale nahrál tam skvělý kytary.

Producent Honza Ponocný vás na rozdíl od Angličanů zná lépe, je to výhoda?

Jak v čem. Honza je úžasný muzikant a samozřejmě mě zná mnohem lépe, ale zase ke mně nemá až takový respekt – což teď nemyslím ve zlém. Takže se nebál do mnou navrhovaného tvaru písniček zasáhnout. Ale právě proto, že mě tak dobře zná, tak má skvělý cit, kam až se dá v rámci aranže „Ledeckého" zajít. Jediná písnička, kde nejsou živé bubny, je od mého syna Jonáše. Ta je zvukově nejexperimentálnější, protože Jonáš je z nás nejmladší. Kromě toho, jak fantasticky kreslí a maluje, je skvělý muzikant a do té písničky Jestli to pomůže nahrál všechny kytary, basu, perkuse a vokály včetně beatboxu.

K samotným skladbám – jak k vám přicházejí nápady? A necháváte se pak snadno přesvědčit producentem, že to nebo ono by v té které písničce udělal jinak?

Je to tak, že sedím u piana nebo u kytary a buď nápad přijde, nebo nepřijde. S texty je to složitější, některé jsem napsal během dne. Ale většinou mi jedna písnička trvá tři až čtyři dny. Ve svém studiu ve Špindlu si obyčejně natočím demosnímky včetně aranží a vokálů, na kterých ale nijak tvrdošíjně netrvám. Producentovi jimi předkládám vlastní názor a těším se, když narazím na takového, který se chce stát mým oponentem. Jsem zvědavý, s čím přijde a co nabídne. Výsledek je pak středem dvou názorů… Takže třeba v případě Honzy Ponocného jsme si vytvořili ještě jednu pracovní nahrávku v definitivním tempu a formě. A s tou jsme šli do studia Svárov točit basu, bicí, smyčce a dechy. A tam přichází ten moment, kdy se musíte během okamžiku rozhodnout, jestli to, co muzikanti nahráli, berete. A pustíte je domů. Už to tak zůstane a s tím, co jste schválili, dál pracujete. Což bylo v Honzově studiu U Boat, kde jsme se se zpěvy a kytarami donekonečna mazlili.

V říjnu vás čeká křest desky, jaké další plány s ní máte?

Každoročně vyrážím na vánoční turné, které zahrnuje patnáct až dvacet koncertů. A vždycky se trápím tím – protože je jasné, že nemůžu nezahrát svých deset dvanáct vánočních standard – co se zbytkem programu, aby se od toho minulého roku odlišoval. Loni byl jiný tím, že jsem si na každý koncert pozval dva z plejády hostů, kteří se mnou zpívali na desce Všichni dobří andělé. No a letos to bude tak, že v první půlce vystoupení představím nové album Na konci duhy. Písničky z něj samozřejmě prošpikuju nějakými staršími hity. Neexistuje koncert bez nich.

Souhlasíte s tím, že dnes dají lidé dřív peníze za koncert, než za desku?

Jednoznačně, princip hudebního průmyslu se úplně otočil – před dvaceti lety lidé ještě desky kupovali, šla z nich většina příjmů. S nástupem fenoménu internetu se situace změnila – člověk ani nemusí být velký ajťák, aby se k jakémukoli hudebnímu materiálu dostal zadarmo. Tím pádem si album nepotřebuje pořizovat. Ušetřené peníze raději investuje do koncertu, což mě osobně těší, protože pro mě je živé hraní třešnička na šlehačce toho dortu, co peču. Čím víc koncertů, tím je to lepší pro muziku jako takovou.

A pro posluchače evidentně taky, soudě třeba jen podle letních festivalů, kterých u nás mámě několik a všechny bývají vyprodané.

Například loni jsem hrál na Okoři, kde mívají čtyři měsíce předem vyprodáno. To je úžasný signál, že naše společnost je zdravá a že muzika žije.

Letos jste měl hrát na festivalu Benátská, nakonec tomu tak nebylo. Proč?

Nabídky od pořadatelů Benátské si opravdu vážím, ale po dlouhém zvažování jsem musel svou účast na ní zrušit – a je to letos to jediné, co mě mrzí. V době festivalu jsem byl totiž zrovna v půli surfařské dovolené v Řecku, kam jezdíme s celou rodinou. A v požadovaném termínu nebyly letenky. Možná si mí vrstevníci pomyslí, že děti přece s rodiči odmítají jezdit na dovolenou už od nějakých dvanácti třinácti let, natož pak ve dvaceti, v našem případě to ale neplatí. Myslím, že nás sbližuje sport. Víme, že se celý rok v podstatě nepotkáme, než tady.

Ještě k vaší kapele – máte nového bubeníka.

Ano, tři roli jsem hrál se Štěpánem Smetáčkem, což je famózní hudebník, kamarád, moc si ho vážím. Hned od začátku, co ke mně nastoupil, bylo domluveno, že jeho priorita jsou Wanastovky. A vzhledem k tomu, že Wanastovky hrály tři čtyři koncerty za rok, nebyl v ničem problém. Teď do toho ale kluci víc šlápli, takže jsme na jaře zjistili, že se nám v létě potkává asi dvanáct koncertních termínů. Dopadlo to tak, že jsme se se Štěpánem dohodli, že za něj zkusím najít někoho jiného. Vyhlásil jsem konkurz, do něhož se přihlásilo 116 bubeníků a bubenic. Dvacet jsem z nich vybral a potom jsme si zahráli naživo. Nakonec mi ze všech „vypadl" šestadvacetiletý Hanz Sedlář, který hraje skvěle i na piano, navíc jsem ho viděl dirigovat symfoňák, píše své věci, je to renesanční chlapík. A navíc je bezva parťák, což je u lidí v kapele zásadní. Dvě tři hodiny se dá ve studiu vydržet s kýmkoli, ale vyrazit na koncerty – to jsou stovky hodin v autě, hotely, stresy. O to víc si vážím všech, co to se mnou vydrží…