Herec Jan Vlasák měl v životě na shakespearovské role opravdu štěstí. Král Lear, kterého teď zkouší v Divadle ABC a s kolegy představí v premiéře už 11. září, má pořadové číslo devatenáct. „Pár dní před premiérou bývá nejzajímavějších, zažívám vždycky vzrušující pocity. Pokud je inscenace dobře položená, jakože v tomto případě podle mého názoru opravdu je, zkouška od zkoušky je lepší a lepší,“ říká herec.

Byl jste už Antifolem Syrakuským, Tybaltem, Othellem, Oberonem, Claudiem či Malvoliem. Jaký je mezi všemi těmi postavami Lear, s nímž se setkáváte na jevišti poprvé?
Ze začátku jsem si vůbec nemyslel, jak je to namáhavá role – na což mě ostatně připravovali všichni, co si jí „prošli“. Velice brzy jsem pochopil, že mají pravdu. Lear si žádá hodně energie a soustředění, je to velká persóna. Musím říct, že mě překvapuje čím dál víc.

Hra má politické aspekty, ale s režisérem Petrem Svojtkou ji čtete jako velkou rodinnou tragédii…
Především jako tragédii stárnoucího prchlivého otce, který se kvůli svým negativním vlastnostem dopouští takových fatálních přehmatů, které ho stojí život. Krále Leara vnímám vlastně jako obraz stáří vůbec. Myslím si totiž, že skoro každý stárnoucí chlap se cítí – tu více, tu méně – jako „macho“, pán tvorstva, tak je prostě nastavený. Čím víc je mrzutý a nepokorný, ať už ve vztahu k ostatním nebo obecně ke světu a k jeho fungování, propadá se do bažin…

Proč se podle vás lidé nepoučí, proč se stále dopouštějí stejných chyb?
Na to neumím dost dobře odpovědět. Asi proto, že si každý musí svým životem projít sám, aby objevil jeho rozmanitosti – období zamilovanosti, lásky, plození a rození dětí, aktivního věku, štěstí, proher, tragédií… V tom je přece ten život půvabný! Nedá se žít podle nějakého nastaveného vzorce, to by byla příšerná nuda.

Podle dochovaných archiválií budete za posledních padesát let v zemích českých a moravských pětadvacátým Learem. Viděl jste některého předešlého?
Fenomenálního Jana Třísku na Letních shakespearovských slavnostech, kde jsem v minulosti taky několikrát hrál. Nejvíc na mě ale zapůsobil Zdeněk Štěpánek – jako Leara jsem ho viděl ve svých patnácti letech a byl to pro mě naprosto neopakovatelný zážitek. Dodnes ho mám v sobě hluboko uložený. Coby Krále Leara jsem zhlédl ještě Romana Mecnarowského ve Zlíně – tehdy v režii Aloise Hajdy, který mě učil ve škole – potom taky Františka Derflera v Brně. Zaujal mě i v jednom ruském filmovém zpracování či v podání legendárního Lawrence Oliviera – záznam s ním nám promítali kdysi v rámci studií…

Ztotožňujete se s názorem, že my Češi vkládáme do shakespearovských her hodně citu, zatímco rodilí Angličané k nim přistupují chladněji, jak jim velí naturel?
Ano, jsme Slované, tudíž máme ono „srdcařství“ obecně v genech. Nejdál v tomto směru došli Rusové – je známo, jak jejich režiséři říkají, že divadlo se má hrát srdcem, aby dokázalo v divácích rozeznít cit, aby měli z představení vnitřní zážitek… Jak se toho má docílit, je samozřejmě otázka, na to si musí každý herec přijít sám.

Když mluvíte o ruských režisérech, vzpomněla jsem si na historku, kterou jste při zkoušení zažil s režisérem Fedotovem…
Že jsem se na něho pořádně rozčílil? To je ale normální věc, dneska se rozčílíte, zítra o tom nevíte… Fedotov je úžasný režisér. Je sice naprosto nemilosrdný, řekl bych až pes na herce, ale mně velmi pomohl, jsem mu vděčný. Ctím ho a cením si ho, i když mě právě tím svým chováním naštval.

A jak se vám teď spolupracuje s Petrem Svojtkou?
Nádherně, jsem překvapený, jak je to moudrý kluk. V ničem na mě netlačí, ale přitom mě koriguje, nechává mi volnost, ale zároveň mě usměrňuje. Neslyšel jsem od něj připomínku, která by byla vedle, naopak – všechny jsou naprosto přesné. Málokterý režisér umí tak dobře vést herce.

A jak se vám zamlouvá překlad Jiřího Joska, který vznikl vyloženě pro vaši inscenaci Krále Leara?
Více znám poetičtější jazyk pana Martina Hilského. To, jakým způsobem překládá Shakespearovy sonety, které mimochodem velmi rád poslouchám v rádiu, je úchvatné. Pan Josek používá méně básnivých metafor, jeho překlad je více strohý a razantní, ale co se „mluvnosti“ týče, je výborný. Jde mi takzvaně dobře do pusy.