Čtyři skvělé herečky – Nina Divíšková, Eva Salzmannová, Jana Boušková a Taťjana Medvecká – se teď v pražském Divadle Kolowrat scházejí v inscenaci hry Lenky Lagronové Pláč. Nastudoval ji tam s nimi herec a režisér Jan Kačer.

„Ženský svět mi není vzdálený, mám tři dcery, jsem tedy ženami ze všech stran obklopený. Práce na nové inscenaci pro mě tedy byla zvlášť zajímavá a příjemná,“ uvedl Kačer.

Hra rozvíjí příběh dvou sester, které se po letech setkávají v domě, v němž vyrůstaly. Na základě jejich vzpomínek se diváci dozvídají mnohé o nelehkém životě jejich rodičů – otec musel pracovat v jáchymovských dolech, matka trpěla strachem a pocitem samoty. Na lásku k dětem jakoby jim už nezbývalo dost sil. Sestrám nezbývá, než se s bolestí rodičů, ale i svou vyrovnat, pochopit ji a proplakat.

Emotivní výpověď

„Když jsem zkoušela inscenaci Sladké ptáče mládí, paní vrátná mi vždycky říkala – paní Medvecká, vy máte život, přijdete ráno do práce a hned hupsnete do postele s mladým hochem. No a teď to mám úplně obráceně. Přijdu do práce a dvě až čtyři hodiny na jevišti pláču, protože jinak se to nedá. Hned, co jsem si text Lenky Lagronové přečetla, zjistila jsem, že je jakoby nádhernou skladbou, něčím, co vám jede po duši. Je to velice emotivní výpověď,“ říká Medvecká.

Jana Boušková prý měla navíc při každé zkoušce Pláče pocit, že je odblokovaná, protože přišla na něco ze své minulosti. „Z dětství si toho v sobě neseme hrozně moc, i když tvrdíme, že ne. Každý máme mámu a tátu, sourozence nebo jsme naopak vyrůstali bez nich. Všechno, jakýkoliv zážitek, člověka nějakým způsobem tvaruje a ovlivňuje do dalšího života,“ podotkla Boušková.

Až na hostující Ninu Divíškovou, která do inscenace naskočila za onemocnělou Ivu Janžurovou, se před časem všechny dámy sešly i ve hře izraelské dramatičky, scenáristky a herečky Hadar Galron Mikve. Nashromážděnou ženskou energii, která tam vznikla, tak mohly v Pláči využít. „V tomto případě se ona energie mimořádně zkoncentrovala. To proto, že narozdíl od Mikve, v níž si užíváme i legraci, se Pláč dotýká zásadních otázek, tne do živého masa,“ prohlásila Salzmannová.

Přijde o katarzi Smích?

Podle Darii Ullrichové je hra zcela výjimečná v kontextu české dramaturgie, má v sobě skutečnou katarzi. „Je to něco, jako když padnete do černé díry minulosti, abyste mohli žít v budoucnosti,“ sdělila dramaturgyně Národního divadla.

Dramatičku Lenku Lagronovou, která má na svém kontě čtyřiadvacet her, označila za nejsilnější autorku takzvané feministické dramatiky.

„Píše mimořádně žensky, má ojedinělou schopnost dotýkat se nejpodstatnějších existenciálních témat. Od začátku jsme měli její hru Pláč, která je historií jednoho konkrétního domu v Brně, kde jsme se obě narodily, velice rádi,“ doplnila Ullrichová.

„Ač jsem si to původně neplánovala, účastnila jsem se každé zkoušky. Byla jsem překvapená z atmosféry, která tam panovala, zamilovala jsem se do všech zúčastněných. Ráda bych teď pro ně napsala pro změnu hru Smích, už mám hotové tři repliky,“ uzavřela Lagronová.