„Tíha tanků naši jednotu a svobodu rozdrtila a většina občanů se nechala normalizovat. Naši aktuální kolekci výstav můžete tedy chápat i jako zamyšlení nad pojmem svoboda a nad tím, co jsme pro ni ochotni obětovat. Protože za svobodu je třeba se bít.“

Snímky přímo z tanku

Koudelkovu Invazi najdete v pátém patře paláce a autor fotografií, které v osudném roce snímal často přímo na pancířích tanků, přiznává, že se bál. „Kdo by se nebál! Ale nešlo to nefotit. To byly vypjaté chvíle, všem bylo jasné, že se děje něco hodně zlého, něco, co nás může na dlouhé roky poznamenat,“ říká Koudelka, jemuž širokou expozici otevřelo k letošním osmdesátinám na jaře i Uměleckoprůmyslové muzeum.

A odkaz srpna 1968? „Abychom nezapomněli, že jsme se jednou chovali správně a jako národ. Na to se poslední dobou občas zapomíná,“ míní fotograf, jenž je členem prestižní skupiny Magnum Photos, která jeho Invazi zveřejnila po roce okupace v řadě cizích časopisů bez uvedení jména, aby chránila autora.

Co fotí Josef Koudelka dnes? „Aparát nosím, ale nedělám snímky pořád, jen když je důvod a téma. Teď se soustředím na velkou výstavu v Paříži o Středozemním moři a antických ruinách v něm.“ Fotograf přiznává, že se neobvyklé instalace svých děl ve Veletržním paláci bál. „Invaze obletěla svět, ale takhle se zatím publiku neprezentovala.“

Burcující koncept

V pátém patře hned zkraje vkročíte do tmy, kde vás posléze pohltí zvukově emotivní videoinstalace a rozpohybované Koudelkovy fotografie.

Autorem konceptu i režie je Zdeněk Jiráský. „Zpočátku nikdo z nás nevěděl, jak na to, ale pak mě po debatě s Josefem napadlo, že bychom mohli použít i filmové záběry Jana Němce. Natočil je při okupaci a nejsou příliš známé, vyvezl je tajně do Rakouska,“ vysvětluje režisér.

„Použitelných v našem kontextu bylo asi dvanáct, tak vznikla osmikanálová projekce, jež má burcovat návštěvníka. Dávali jsme jen pozor, aby videa nepřebila Josefovy fotografie.“

Instalaci, jejíž obrazy i zvuky ulice včetně střelby a křiku lidí vtahují diváka do sebe, dávají dramatický náboj i temné kaluže na zemi evokující krev padlých během okupace. Je nápadem architekta Tomáše Džadoně, jenž nechal do paláce dovézt 37 kilogramů epoxidové pryskyřice a vylít ji na zem před fotografie. Účinek je mimořádný. Návštěvníky vernisáže nutí kaluže pietně obcházet, i když je zřejmé, že jde o stylizaci.

Výstavu doprovází i expozice Jiřího Petrboka Hořící srdce a už dříve slibovaná Záhada Čapkova koberce, předskokan programu k říjnovým oslavám sta let založení republiky.