Pražské divadlo ABC otevřelo novou sezonu českou premiérou hry Mahábhárata, vycházející ze stejnojmenného staroindického eposu.

Jeho jádrem je nekonečný boj dvou znepřátelených bratraneckých rodů – Pánduovců a Kuruovců – o světovládu. Do nerozhodného sporu nakonec vstoupí sám Kršna a veskrze nebožskými prostředky pomůže pětici synů Pándua k vítězství.

Autoři slibovali věčně živý příběh, strhující exotickou podívanou a nevšední výlet do světa kouzel a zázraků. Jenže se ukázalo, že oprášit pro divadlo titul nesmrtelné orientální klasiky, a třeba se při tom i inspirovat dnes již legendární dramatizací francouzského scenáristy Jean-Clauda Carrièra, zdaleka nestačí. Průběh bezmála čtyřhodinové nezáživné inscenace totiž v divákovi vzbudí dojem, že spíš než podmanivou výpravu do starodávné Indie absolvuje nedobrovolný test toho, co všechno je ještě schopen snést.

Prověrkou trpělivosti (a paměti) je už první půle představení. Režisér Ondřej Zajíc se rozhodl hned zkraje představit celou třicítku postav a objasnit jejich příbuzenské vztahy – aktérům, kteří se nevešli na jeviště, posloužily bambusové police po stranách forbíny. Bezradný divák se tak ocitá pod palbou mnoha cizokrajných jmen (od Satjavatí až po Judhištira), ale nedostává mnoho příležitostí, aby si jejich nositele zafixoval.

Scéna, kde se toho příliš neděje, mezitím začíná připomínat nudnou schůzi genealogického spolku a iluzi divadla navozují jen pestrobarevné kostýmy. Režisér měl přitom k dispozici figuru vševědoucího autora a vypravěče příběhu, proroka Vjásy, jehož prostřednictvím mohl publikum podobnými „hluchými“ místy bezbolestně provést, a dát hercům zaslouženě větší prostor.

Druhá část inscenace se konečně měla nést ve znamení akce – znesvářené rody se nepohodly a vypukla válka. Ovšem i tentokrát se ukázalo, že méně může být někdy více. Protože byly síly na obou stranách soupeřících armád vyrovnané, opakovaly se bojové scény pořád dokola. A místo toho, aby události oživily, přestávaly bavit.

Korunu všemu nakonec nasadil jeden z bratrů, když se rozhodl použít kouzelnou všeničící zbraň. Její pustošící energie, ztvárněná nesnesitelným rámusem, pak nadělala paseku nejen na jevišti, ale spolehlivě odrovnala i ty nejotrlejší v sále.

Lze pouze litovat, že dal režisér před charakterovým herectvím přednost atletice a efektům. Nejen diváci a účinkující, ale i samotná Mahábhárata by si jistě zasloužili víc. Po nějakých filozofických otázkách o smyslu či podstatě existence totiž ve hře nezůstalo ani památky.

ALEŠ DIATKA