Deska vznikala od jara do podzimu letošního roku a název Valerie není náhodný. Podle zpěváka a fontman Tomáše Frödeho jde o symbol osudové ženy. „Valerie je ta, která vás svým způsobem ničí a vy se od ní přesto nedokážete odloučit," vysvětlil zpěvák skupiny Imodium, která předskakovala například světoznámé zpěvačce Avril Lavigne nebo kanadským Simple Plan.

Čtveřice rockerů z Broumova zveřejnila na začátku září videoklip k titulní písni Valerie, který od té doby zhlédlo na serveru Youtube více než sto tisíc lidí. Titulní píseň je nasazována do rozhlasových i televizních hitparád a daří se jí. Za krátkou dobu album sklidilo již několik úspěchů: bylo nejprodávanějším na supraphonline a v současné době je šestou nejprodávanější deskou v zemi. O začátcích, natáčení Valerie i další plánech jsme mluvili s frontmanem formace Tomášem Frödem.

Skoro do každé skladby na albu by se hodil ženský zpěv. Výrazně jste ho použili ve skladbě Haló pane. Přemýšlíte o další spolupráci se zpěvačkou?

Ne, ženská v kapele je zlo, to se říká a platí to. Žádnou větší spolupráci neplánujeme. Původně ani ženský zpěv na albu být neměl. Zrovna k této písni ale pasuje. Skladba je o odcházení mladých lidí z domu, o vylétávání z hnízda. Sloka je taková „unisexová", může ji zpívat ženská i chlap. V tu chvíli mi to všechno secvaklo dohromady, že je tady možnost pro ženský zpěv a už to byla jen otázka výběru konkrétní zpěvačky.

Proč jste si vybral zrovna zpěvačku z kapely Nanosféra?

Nanosféra je mladá začínající kapela z Čáslavi, která mě osobně hrozně baví. Se Žanettou jsme se několikrát potkali, takže finální výběr byl i na základě přátelství. Věděl jsem, že chci někoho s podobným výrazem. Hledal jsem barvu „slabšího" hlasu podobného například Lence Dusilové. Žanett je dost mladá, je jí teprve dvacet let a je možné, že zpěv je jemnější, než jsem původně hledal. Mně to ale nevadí. Jsem rád, že to takhle dopadlo.

Nová deska má být zpěvnější než předchozí alba. Není to na úkor řevu?

V životě jsem neřval tolik jako na téhle desce. Akorát je to možná šikovněji zamaskované.

Spěchali jste s nahráváním? Měli jste daný termín, do kdy musíte být hotovi?

Bylo to takové další poprvé, protože jsme neměli žádné datum, do kterého bychom museli být s nahráváním hotovi. Žádnou z předešlých desek jsme nedělali tak dlouho jako tuto. Neznamená to, že bychom v tom leželi každý den po dobu tři čtvrtě roku, byly v tom i pauzy. Někdy to z časových důvodů nešlo, třeba kvůli koncertům nebo dalším povinnostem. Rozhodně to ale nikdy nenarušilo nahrávání, spíše mu to prospělo. Začali jsme na tom pracovat v březnu a nejdelší pauza byla asi tři týdny.

Sledujete názory fanoušků a usměrňujete podle toho svou tvorbu?

Reakce fanoušků samozřejmě sledujeme, muzika se dělá v první řadě právě pro ně. Většinou se ale z jejich strany nejedná o konkrétní kritiku. Napíšou buď, že se jim to líbí, nebo nelíbí, a tím to hasne. Ještě nikdy jsem nezažil sofistikovaného fanouška, který by mi skladbu po skladbě popsal co a jak. Hlavní kritika spočívá na recenzentech a v tom je v současné době největší problém. Nejenže píšou všichni recenzenti stejně, ale hlavně píšou všichni. Je to jako s focením. Někdo si koupí lepší foťák a hned je z něj fotograf.

Zbyly vám nějaké nápady a skladby na další desku?

My jdeme vždycky na kost a na dřeň, takže nezbyly. Netuším, jestli je to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. Neexistuje nic, co by spadlo ze stolu a zůstalo to někde připravené na později.

Jsou to čtyři roky, co se k vám přidal kytarista Daniel Franc a přebral na sebe úlohu první kytary. Soustředíte se od té doby více na zpěv?

Naprosto. Od první chvíle, kdy naskočila druhá kytara, říkám, že chci co nejvíce pouštět kytaru. Dan je skvělý kytarista a já se můžu soustředit na zpěv. Byl to záměr a budeme v tom nadále pokračovat. Nejraději bych kytaru pustil úplně. (smích)

Zpíváte o lásce, ženách a vztazích. Jsou to vaše oblíbená témata?

Někdo umí psát o válkách nebo o politice, ale myslím si, že nejpřirozenější je téma vztahů a citů. Jde o věc, kterou lidé prožívají ve svém životě nejběžněji a nejintenzivněji. Například, když někdo vyhraje nad rakovinou, je logické, že bude psát právě o tom.

Máte v hudbě cíle, kterých chcete dosáhnout?

Po třinácti letech už to asi není nic konkrétního. Hraní nás musí bavit a přinášet nám vnitřní uspokojení. Jasné sny jsme měli ve třinácti letech, když jsme začínali. Byly jsme děti a realita pro nás byla úplně neznámá, takže jsme měly taková roztomilá přání jako: mít první koncert, mít na něm lidi, mít vlastní dodávku, zahrát si na Rock for People. Měli jsme zážitek ze všeho. Pamatuji si, když nám vytiskly první plakáty, to bylo něco neskutečného.

Chtěli jste být slavní i kvůli fanynkám?

Jasně, že ano. Pomohlo tomu, že jsme byli na malém městě a chodili jsme do školy. Zažili jsme hodně věcí, které by nám teď mohly mladé kapely závidět. Když jsme například zkoušeli u Karla doma, tak se lidé scházeli pod okny a poslouchali nás. Stejně tak, když jsme dohráli, tak jsme si s nimi šli sednout do parku. Tam jsme si otevřeli víno, hráli na kytary a kouřili první cigarety, které nám museli kupovat starší. Líbil se mi přímý kontakt s fanoušky v reálném světě a zdá se mi, že dnes více funguje ten ve virtuálním.

Nápad na bytové turné jste dostali jako první kapela v republice. Jak tato myšlenka vznikla?

Původně to byl nápad Jardy Špuláka, se kterým se známe od začátku. Bylo to v době, kdy jsme byli puberťáci, co chtěli mít vlastní turné, ale v žádném případě nemohli, protože nás nikdo neznal, a tak by na koncert nikdo nepřišel. Koncept bytového turné jsme tak vyvodili z úvahy, že když fanoušci nepřijedou za námi, tak my musíme přijet za nimi. Postupem času se vše doladilo na každoroční model bytového turné a je to jeden z nejlepší nápadů, které jsme kdy měli.

Autor: Eva Némethová