Na málokterý z nich se navíc dívá dopředu, jelikož si naplno užívá projekci, kdy má publikum, které reaguje a on je tím vtažený do děje. V dnešní době je již Martin Hanzal (36) doslova raritou ve svém oboru.

Jaké kroky musí člověk podniknout, aby se stal profesionálním promítačem?

Musí si udělat promítací průkaz. Existují kurzy, které vás na to vyškolí. Odpromítáte si osmdesát hodin, dále absolvujete dva týdny v Klánovicích, ve studiu filmové techniky, a v neposlední řadě složíte zkoušky. Potom teprve obdržíte promítačský průkaz.

U vás to probíhalo přesně takto?

Ne. My jsme na škole měli předmět, jenž se jmenoval studiová technika. Tam přišla možnost udělat si promítací průkaz. Tehdy jsem ještě nevěděl, jestli do toho jít, či ne, a jestli bych se tomu chtěl někdy v budoucnu vůbec věnovat. Pak jsem si ale řekl proč ne. Nechal jsem si ten průkaz udělat, a tím to všechno začalo.

To znamená, že jste do toho vlétl hned po škole?

V podstatě ano. Občas se sice objevily nějaké výhybky, protože jsem se rozhodl jít ještě studovat vysokou školu. Navíc byla ve hře otázka financí, zda mě ta profese uživí, hlavní promítač totiž nepůsobí ve všech kinech. Chvíli jsem tudíž uvažoval o něčem jiném.

Strach o finanční stránku věci opadl kdy?

Abych to vysvětlil… Dělal jsem to dlouhou dobu formou brigády. Nikdy jsem navíc nepoznal, do té doby, nikoho, kdo by tuto práci dělal na plný úvazek. Po nějaké době mi ho tu však nabídli. Ono to bylo ve finále celkem logické, jelikož jsem měl měsíčně odpracováno téměř dvě stě hodin.

Co zahrnuje konkrétně profese hlavního promítače?

V první řadě promítaní, to je jasné. Dále vše zaopatřuji technicky, mám na starosti administrativu, dispozice, výplaty a další organizační věci. Ta profese totiž s vývojem a modernizací určitým způsobem degraduje. Nyní většinou stačí jen zálohovat video a zmáčknout tlačítko „play". Dneska, dalo by se říci, že díkybohu, promítač tak velký vliv na projekci nemá. O to je možná důležitější, jak umíte diváky naladit vytvořením atmosféry a prostředím v sále, aby byl výsledný efekt co nejlepší a zážitek co nejintenzivnější.

Zažil jste nějaký vyloženě průšvih?

Jistě. To nejspíš každý. Po celé kabině se mi rozsypal Pán prstenů. Myslím, že to byl šestý díl. Hlediště jsem měl nacpané k prasknutí, jelikož to byl bestseller. Věděl jsem, že to nestihnu namotat zpátky včas. Ten díl jsem vynechal a pustil sedmý. Hloupě jsem věřil, že by si toho nemuseli diváci všimnout. Samozřejmě, že všimli. Já se v tu chvíli nezachoval správně, nebyl jsem pohotový. Jenže to se člověk naučí až praxí, která mě tehdy ještě chyběla. Na druhou stranu se říká: „Dokud se ti nevysype film, nejsi promítač."

Zmínil jste se, že ve svém volném čase chodíte do kina. Dokážete z pozice diváka, „profesionálním okem" zhodnotit, kvalitu promítače?

Jsem „masochista", a nejspíš jeden z mála v našem oboru, jenž do kina chodí, když není v práci. Filmy zkrátka miluji. Dříve ta kvalita odhadnout šla. Například, klepání obrazu a barevný jas, to mohl promítač ovlivnit. Ale dnes, v digitální sféře, je to komplikovanější a jde to rozpoznat těžko. Spíše se dají zaregistrovat chyby kina, jako celku.

Neuškodila tím pádem modernizace a digitalizace té profesi? Že klasický promítač, jako takový, již neexistuje?

Dá se říci, že ano. Záleží na úhlu pohledu. Třeba se jen přesouvá jinam. Předtím musel být promítač technický zručný a znalý, byl to mechanik s kladivem a kleštěmi. Když přišel film, musel si ho přetočit, zkontrolovat, udělat určité úpravy a zaručit nejvyšší kvalitu promítání. Dnes je promítač spíše operátor, jemuž přijde harddisk. On ho pak jen zkopíruje. Z kladiva a kleští přešel na klávesnici a myš.

Kdy nastal ten „digitální zlom"?

Myslím, že přibližně čtyři roky zpátky se začalo vše dělat jen v digitálu. Jeho výhody tkví v tom, že je levnější a méně poruchový, proto se na něj přešlo a dál přechází. Když chce navíc dnes někdo natočit film v klasickém formátu, musí počítat s tím, že náklady budou vyšší. Je to jako, když si necháte vyvolat fotku. Je to dražší, než si ji vytisknout na počítači.

Vnímáte, vy osobně, technologický pokrok jako posun správným směrem? Neztratil tím film své kouzlo? Původně přece zobrazoval skutečnost a realitu, kdežto dnes jsou plátna plná efektů.

Částečně. Ačkoli těžko se dá říci, jestli se to dá vůbec porovnávat. Na počátku byla kinematografie vyvinutá právě na filmu, byla uchopitelná, ten filmový materiál k tomu patřil. Nová éra je spíše video než film, neuchopíte ji. Když to přeženu, tak, kdybychom všichni vyhynuli a přišli po nás Marťani, ten film si mohou roztáhnout a vidí, co na něm je. To je úžasné. Když si však představím, jak najdou harddisk a video… Musela by to být hodně inteligentní forma, aby si to uměla přehrát.

U vás v kině občas ještě starou techniku používáte.

Ano, promítáme na ní pohádky. Ty nejsou ještě digitalizované. Jedná se například o Krkonošské pohádky, Macha a Šebestovou, či Káťa a Škubánek… Je o to velký zájem, děti chodí a jsou nadšené. Máme po promítání ještě doprovodný program, probíhají soutěže, případně se děti jdou podívat do promítací kabiny. Tyto akce probíhají přibližně dvakrát do měsíce, a já jsem za to rád.

Prošel jste i multiplexem. Nevzpomínáte na něj však rád, proč?

Měl jsem potřebu to vyzkoušet a výsledek je, že již nikdy více. Nelíbil se mi přístup lidí. Promítač byl zaměstnancem, jako každý jiný. Mé slovo nemělo žádnou váhu, nebyla možnost seberealizace. Zde, v Biooku, se sice nepodílím na stavbě programu, mám však prostor, co se týče technické stránky věci, kde mi nechávají volnou ruku, a já dávám dohromady různé vychytávky, abychom promítání posouvaly na lepší úroveň.

Nelze vynechat, že jste byl i součástí týmu na dvou ročnících filmového festivalu v Karlových Varech.

Jednalo se o čtyřicátý sedmý a padesátý ročník. Bylo mi nabídnuto, organizátory festivalu, zda bych se nechtěl zúčastnit, tak jsem samozřejmě kývnul. První rok to bylo komplikovanější, mám z toho smíšené pocity. Neměl jsem moc dobrého kolegu, skoro na ničem jsme se neshodli. Podruhé jsem si to však vynahradil. To bylo skvělé. Měl jsem na starosti krásný sál, Národní dům, v němž jsem za čtyři dny promítl zhruba dvacet filmů. Do toho výborného kolegu jako bonus. Tudíž jsem si nemohl na nic stěžovat. Byly to ty nejlepší podmínky, jaké jsem mohl mít.

Jaký film vás na festivalu nejvíce zaujal?

To byl rozhodně Zbrusu nový zákon. Výborná záležitost, kterou doporučuji. Měl by jít do distribuce, tudíž bychom ho měli časem uvést i v našem kině. Je to francouzská komedie o tom, jak na zem sestoupí sestra Ježíše Krista a sežene si čtyři až pět apoštolů. Aby dali dohromady basketbalové mužstvo. Je to hodně crazy. Ten film má spoustu zajímavých nápadů.

Nadšení pro film z vás opravdu čiší. Jak dlouho myslíte, že vás kinematografie bude ještě bavit?

To je otázka. Studoval jsem původně telekomunikace, a občas se nad tím na chvilku pozastavím. Nakonec se však vždy myšlenkami vrátím do své kabiny, kde mě to baví, naplňuje… Prostředí, diváci, kolegové… A ty filmy? Ty jsou jen bonus k tomu všemu.

Andrea Grubnerová