Z tradiční sestavy Putyky je tu jen pár členů, jinak pracujete s africkou Future Vision Acrobat. Jak jste se potkali?

Tohle je první projekt od doby, kdy naše company funguje – což je osm let, který není z mé hlavy. Přivedl mě k němu režisér Michal Varga, který točí o projektu dokument. Asi tak dva a půl roku zpátky mě upozornil na partu akrobatů z Rwandy, co cvičí na pláži. A jestli s nimi nechci připravit společný projekt.

Oslovilo vás to?

Dlouho jsem k nim hledal cestu… Měl jsem v plánu jiné věci, věděl jsem, že chci dělat trilogii. Rwandu jsem držel v hlavě, ale na druhé koleji. Až když jsem se za nimi vydal před pěti měsíci do Afriky, začalo to krystalizovat. Dva kluky – Eliseéa, který jejich partu vede a jeho bráchu - jsme přivezli už v prosinci do Prahy, abychom o sobě zjistili něco víc. Před tím jsem je znal jen skrze videa.

Jaký pocit jste měl z prvního setkání v Africe?

Přiletěli jsme nejdřív do Kigaly, hlavního města, kde jsme bydleli poměrně v luxusu. Takový u nás člověk nezná. Až když jsme přišli na autobusové nádraží, začal jsem vnímat silněji pravou Afriku. Pomalu jsem do toho vplouval. Cítil jsem i ostych, jestli mají zájem se mnou pracovat.

Odráží se jejich život v projektu?

Ve dvou příbězích a určitém abstraktním momentu spojujícím všechny, kdo na jevišti jsou. Jeden z příběhů se týká Abubakala, kluka, který přišel o rodiče, žil v adoptivní rodině, na ulici, ve vězení, i v kanále.  

Poetika vašich inscenací je určitě jiná, než ta z africké pláže. Pochyboval jste o téhle spolupráci?

Proto se představení jmenuje Hit. Někdo si pod tím může představit pecku, což je od nás i trochu provokace, že jsme to tak nazvali – jako že budeme nejlepší. Ale pro mě je to náraz. Kulturní. Který se, upřímně řečeno, projevil až tady.

Jsou disciplinovaní?

Ne. Vůbec. Včera jsem přijel domů, pustil jsem si dva filmy, šel spát ve tři, ale nespal. Pořád přemýšlím o tom, jestli těmhle klukům náš projekt něco dá. Ukazuju jim divadelní svět, ladím dohromady jednotlivé složky – scénu, světlo, kostýmy. Jde to ale všechno proti jejich spontaneitě, kterou se pokouším v představení udržet. Jenže ona se vytrácí. Protože jsou nuceni každý den výkony opakovat. Největší paradox jsem zažil včera, kdy Eliseé přišel a povídá: Rosto, kdy začneme zkoušet to druhé představení? Já říkám: jaký druhý? A on: No, teď děláme první, co bude první den, pak další, které jsou další týden, ne? Ty děláš tři týdny jedno. Jak chceš během pěti dnů nazkoušet šest dalších představení? Tak mu říkám: ne, děláme jedno a to budeme hrát sedmkrát…

Jak se domlouváte, anglicky?

Myslel jsem, že ano. Ale zkoušky ukazují, že moc ne. Naše dvě špatné angličtiny se míjejí, není to ani svahilština. Na můj pokyn řeknou „yes, yes“ a já vzápětí vidím, že „no, no“. Nechodí včas na zkoušky, nenosí si kostýmy. Říkám: dej si to sem, ať to máš připravené. Ve finále to tam není a není tam ani dotyčný, protože je na jiném místě.

Divoši přesazení do evropské kultury…

Když zpívají sami, jsou přirození. Jakmile vlezou na scénu nebo vezmou do ruky mikrofon, nedají se poslouchat. Není to ani Afrika, ani Evropa, je to prostě hrozný. Vím, že je to repetitivností. Strašně nad tím uvažuju, připadám si, jako když se starám o deset dalších dětí. Zvednu vědomě hlas, jinde pochválím, snažím se o jakýsi řízený chaos. Ale moc nezabírá. Tam, kde mají být precizní, nejsou, tam, kde mají být spontánní, taky ne. Zkoušením to zabíjíme. Už v tom není ani energie, kterou jsem u nich vnímal poprvé. Ale i o tom tenhle projekt je.

Jak si udržujete motivaci?

Já jsem pořád nadšený. Sobecky řečeno: Rosťa hledající nové příběhy a formy. Našel jsem úžasného scénografa, lightdesignéra, novou kapelu, dělám se svou ženou kostýmy jiným způsobem, vše je v jednoduchosti, čili i malém rozpočtu. Mám nezvyklý tým lidí, kromě Afričanů Naima Ashhaba, nejlepšího trampolinistu v Evropě, Zbyňka Šporce, spoluzakládajícího člena Putyky.

Myslíte, že i vašim plážovým aktérům tahle divadelní zkušenost něco dá?

Možná si uvědomí, že tak boží muzikanti zase nejsou a musí na sobě makat. Nebo si řeknou: tak tohle všechno, co tu děláme, je špatně. Dobře to děláme my. A budem to dělat dál, hezky v teplákách a nátělníku, na písku, tahat se za pinďoury, blbnout s flaškou coca coly… Já chci víc. Nechci vidět jen salto, chci aby za ním něco bylo, příběh, člověk.

Litujete?

Ne, to bych byl sám proti sobě. Věděl jsem, do čeho jdu. Je to moje práce. Hodně se tím učím. Mám na place deset líných černochů a musím z toho něco vykřesat. Ukáže se, jestli jsem zvolil správnou cestu. 

Zas máte jistotu, že každá premiéra bude úplně jiná.

To rozhodně. Může to ovlivnit tolik okolností! Někdo spadne do scénografie, jiný uklouzne v dešti, diváci se budou málo nebo moc smát, Afričani to nezvládnou, utrhnou se ze řetězu… Premiéra může mít i dvě hodiny místo jedné. Protože náš akrobat si půjde mezitím třeba zajezdit na skejtu."