Co je pravdy na tom, že jste si hereckého partnera Michala Dlouhého, se kterým hrajete v inscenaci Vím, že víš, že vím…, vysnila? Jak se vám s vysněným partnerem hraje?

Je to pravda. Michal je nejen vysněný, ale po těch krásných zkouškách komedie Vím, že víš, že vím… jsem pochopila, že jsem našla partnera, se kterým určitě budu hrát a přátelit se dál a dál a dál.

Jak dlouho se znáte?

Pěknou řádku let. Vlastně několik desetiletí. Partnersky jsme se potkali v Činoherním klubu, kde jsme spolu hráli čtyři roky ve skvělé partě. Tenkrát nás do toho divadelního tance vyzval tehdejší ředitel a režisér Vladimír Strnisko a vytvořili jsme nebývalou hereckou partu. Jen si to vezměte - Petr Nárožný, Kamil Halbich, Ivan Řezáč, Petra Špalková, Martin Sitta, Veronika Gajerová, Tomáš Pavelka a Michal Dlouhý. Byly to nádherné divadelní čtyři roky, které mi do další práce hodně daly. Máte-li dobrého partnera a dobrého režiséra, už to pak jde tak nějak samo. V Činoherním klubu jsem pod režisérem Vladimírem Strniskem byla dohazovačkou Teklou Ivánovnou v Gogolově Ženitbě, Martou v krásné dvě stě let staré Kleistově hře Rozbitý džbán, Hermance v Labichově Nejšťastnější ze tří, a režisér Michal Lang s touto naší partou nastudoval Tracy Letse Zabijáka Joea. Toho hrál znamenitě právě Michal Dlouhý a byla to slavná inscenace. Tyto čtyři roky byly pro mě další vysokou hereckou školou. Pochopila jsem, jak je důležité mít skvělého partnera, a právě tím Michal Dlouhý je. Společně jsme tentokrát my dva vyzvali do tance Vladimíra Strniska. Tato inscenace zase voní dobrou partou.

Vnímáte na jevišti věkový rozdíl mezi vámi dvěma?

Já věkový rozdíl vnímám, protože jsme spolu s Michalem několikrát v posteli. A věřte, že je to nebývalý pocit. Ženská v mém věku si to může užít naplno snad jen jako herečka a na jevišti. Proto to naše povolání tak miluju. Pro tu kouzelnou iluzi, že si můžu dovolit situace, které mě už v běžném životě nepotkají, a ještě jsem za to placená. Co si ve svých šedesáti letech můžu přát víc?

Představení v Divadle ABC jste si nadělila k narozeninám. Dopřejete si ještě nějaký další dárek? A chystáte nějakou oslavu?

Tak jistě, budu oslavovat s kamarády i s celým mým milovaným Divadlem ABC. Šedesátiny jsou věk, který už se nedá přehlédnout a přece jenom za oslavu stojí. A jestli si něco přeju? To, co potřebuju k životu, už mám. Takže prosím, přeji si jen zdraví svých synů a zdraví mých rodičů. A taky aby naše vztahy byly stále tak pěkné, víc už od života nechci. To ostatní si koupím, nebo se to naučím, nebo to nepotřebuju.

Proč jste si k narozeninám nadělila právě hru Vím, že víš, že vím…, dramatizaci slavného italského filmu? V čem je pro vás „srdcová"?

Za prvé už dlouhou dobu hledám v italských vodách, proto mám také na repertoáru už tři italské komedie. Římské noci, Filumenu Marturano a Vím, že víš, že vím… Jsou mi svým naturelem, temperamentem a humorem velmi blízké. Hru Vím, že víš, že vím… zdramatizovali sami Římané. Znala jsem velmi dobře film, který režíroval a ve kterém hrál Alberto Sordi, a manželku mu hrála Monica Vitti. Vůbec by mě v osmdesátých letech, kdy byl film natočen a kdy jsem ho viděla, nenapadlo, že by se z něj dala udělat vynikající divadelní hra. Po přečtení dramatizace jsem smekla klobouk před Římany, protože hra má všechno, co má dobrá komedie mít. A to jsme na jevišti pouze čtyři. Ještě naše dcera Veronika, kterou hraje moje oblíbená Andrea Daňková, a detektivní očko si střihne Vasil Fridrich v alternaci s Petrem Vančurou. Sám pan režisér Vladimír Strnisko během zkoušek udělal úpravu, která nám všem sedí. Součástí hry jsou ještě filmové dotáčky, jde o takový multimediální projekt. Já jsem si udělala tu radost a natáčet jsme jeli přímo do Říma. Proto je to pro mě víc než srdcové.

Absolvovala jste pro představení ještě něco jiného, podobně originálního, netypického?

Hlavní zápletka se odehrává v červeném Fiátku 500, který je dnes i v Itálii veterán. Přes kmotru svého syna Silvii jsem v Římě sehnala krásný červený Fiat 500 a všechny jízdy autem jsme s ním absolvovali kolem Colosea, Piazza Venezia, a dokonce jsme si troufli i do Vatikánu. Všechno profesionálně zaznamenal kameraman Khalil Baalbaki. Jezdili za mnou se zetěm Silvie, který řídil, a tak mě filmovali ze druhého auta. U mě se na zadním sedadle, aby nebyla vidět, mačkala fotografka Lenka Hatašová a udělala nám z třídenního natáčení nádhernou reportáž. Jenomže my jsme potřebovali záběry a dialogy také z baru, chaty a taky z jednoho takového doupěte. Ty jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit točit v Itálii, proto nám italský bar zapůjčila Lina Wagnerová. Není tedy italský, ale jde o Café de Paris na Maltézském náměstí. Nicméně když jsme do toho baru dali Alberta Sordiho, jak pojídá špageti, nikdo nepochyboval, že jde o Řím.

Jak to ve výsledku na divadle vypadá?

Vypadá to asi tak, že jedu červeným Fiátkem 500 kolem Colosea, zastavím před barem v Římě, střih, a vcházím do Café de Paris. S těmi střihovými kouzly, aby divák věřil, že vše je v Římě, nám pomohl střihač Radek Šofr. Skvělej kluk… A abych nezapomněla originální je samozřejmě i červený fiátek.

Kde jste ho sehnali?

V Praze od sběratele starých aut. Červený Fiátek 500 je opravdu identický, naprosto stejný. Přesnou italskou značku vyrobila moje šikovná kamarádka Raďenka Šedová. A v tuto chvíli bych ještě chtěla zmínit Míšu Červenkovou, protože bez ní by to nešlo. Ona nám do inscenace udělala fantastickou scénu a mně navrhla skvostné kostýmy, takže těch čtrnáct roků rozdílu mezi Michalem a mnou stlačila tak na pět. Možná i míň… K tomu stlačení dopomohla i moje osobní maskérka Evička Hrušková, bez ní bych nedala ani ránu. Jak vidíte, já mám tým jako hrom.

A kde jste pro představení sehnali zmíněnou chatu a doupě?

No kde asi? Záběry jsme natočili už v říjnu minulého roku u mě na chajdě a doupě je naše stodola. Máme z toho všeho všichni kouzelné zážitky. Film by se dal vlastně natočit v několika málo dobrých profesionálech. Jen by to všichni museli dělat zadarmo, tak jako moji kamarádi. Ono i půjčení dvou Fiátků 500 něco stojí, a k tomu letenky a ubytování… Asi už film točit na koleně nebudeme, ale pokusili jsme se o to a zvítězili. Takže třeba červený Fiátek 500 jede Vatikánem a najednou se ocitne u rybníka před mojí chajdou. Není to krásný…?!

Z jakého důvodu vzniklo představení pro prkna Divadla ABC? Existovala i jiná varianta?

Žádné jiné varianty nebyly a už je nebudu ani vymýšlet. Divadlo ABC je moje domovská scéna, byla jsem tady čtrnáct roků ve stálém angažmá a teď už osm roků na této scéně exkluzivně hostuji. Moc si této scény považuji. Jdu dolů po mramorových schodech a cítím, že tady byla moje máma, která mě sem jako holku brala. Znám toto divadlo tak dobře, že bych se vyznala i poslepu. Hned zkraje jsem si sedla na stejné místo, kde seděla a líčila se moje máma, takže bych ho velmi nerada opouštěla. A ani není důvod, protože pan ředitel Zajíc i všichni ostatní si mě tam opravdu hýčkají. V mém divadélku ABC je mi moc fajn.