Tomáš Pavelka v ní mimo jiné po dlouhé době hraje společně se svojí manželkou, herečkou Klárou Cibulkovou, která je rovněž členkou souboru Švandova divadla.

Chtěl jste být v dětství podobně jako spousta dalších chlapců popelářem?

Tuhle otázku jsme s kolegy před premiérou nové hry Popeláři hodně řešili. Vlastně jsme se shodli, že o tom nesnil nikdo z nás, i když je to prý vytoužené povolání většiny kluků. Na druhou stranu, 
v rámci upoutávky na představení jsme natáčeli videospot, a po Smíchově jsme se projížděli v popelářském autě. Byl to skvělý zážitek. Vlál jsem na stupátku, zrovna vysvitlo sluníčko a bylo to boží. I když kolega, který stál na druhé straně přímo proti odpadkům, si už tolik neliboval.

Popeláře hrajete víc než měsíc. Jak byste představení zatím zhodnotil?

Říkám o něm, že je to čirá pí***ina (směje se). Která nás všechny strašlivě těší a baví. Tak příjemné zkoušení jako před Popeláři jsem dlouho nezažil. Přestože to bylo náročné organizačně, jelikož v představení hraji spolu se svojí ženou, těšil jsem se na každou zkoušku. Skoro mi bylo líto, že nejsou i v neděli. Snad bude představení zábavné, vtipné, svižné a díky skvělé hudbě Romana Holého i chytlavé také pro diváky. I když text atakuje také vážnější témata, nejde nám o ně primárně. Divák nad ním nesmí příliš přemýšlet, jinak ho může začít trochu iritovat.

Říkáte, že vás představení těší 
a baví. Hraje v tom svoji roli
i fakt, že jde o pro vás ne úplně běžný žánr – muzikál?

Nevím, jestli je to vyloženě muzikál. Nedávno jsem v divadle telefonoval s kamarádem, který se mě ptal, co zkoušíme a já mu říkám, že hru se zpěvy. Kolem šel režisér Dodo Gombár a povídá: „no, s falešnými". Nejsem příznivcem škatulkování, ale pravda je, že v Popelářích chvílemi zpíváme a tancujeme. Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Od školy jsem na divadle v podstatě nezpíval a o to víc si to teď užívám. Je to příjemné zpestření. Něco jako když na jaře konečně vysvitne sluníčko.

Čím jste chtěl tedy jako dítě být, když ne popelářem?

Myslím, že papežem. Obdivoval jsem pompu a pozlátko, které k tomu úřadu patří, jako dítě jsem měl pocit, že papež dokáže ovlivňovat svět ze zákulisí. Že sice – jak říkal Stalin – nemá žádné tankové divize, ale je to intelektuální a mocenská ikona. Vždycky jsem obdivoval postavy, jako byl například kardinál 
Richelieu ze Tří mušketýrů. Tak asi proto i ten papež. Profesně mě ale velmi brzy zajímalo hlavně herectví. Rodiče mě od něj sice trochu odrazovali, říkali mi, že mám na lukrativnější povolání. Musím uznat, že jsem byl dobrý, možná i výborný student.

Herec souboru Švandova divadla Tomáš Pavelka v inscenaci Krakatit.Po jarním uvolnění v podobě muzikálu Popeláři už zkoušíte další inscenaci, pro změnu opět na vážnější téma…

S kolegou Robertem Jaškówem jsme hned po Popelářích skočili do zkoušení aktovky Václava Havla Protest. Milan Hejduk napsal takové „pokračování", „vaňkovku" 
o tom, co by dělal Ferdinand Vaněk po dvaceti letech. 
Jmenuje se Rest a celé představení se proto jmenuje Protest/Rest. Premiéru máme na konci dubna v komorním Studiu a doufáme, že se diváci budou bavit – téma je sice bolavé, ale autoři napsali komedii.

Těšíte se po pracovně nabitém jaru na divadelní prázdniny?

Ani ne tak na prázdniny, jako spíš na to, až budeme mít Havla za sebou. Asi každý, kdo se někdy učil text od Václava Havla, mi dá zapravdu… Učí se opravdu velmi těžko. Po premiéře budu mít konečně trochu víc času na to, abych se věnoval dětem. Svým, ale i těm, které učím na DAMU. I na prázdniny se těším hlavně proto, že budu trávit víc času s rodinou. Po letech, kdy jsem hostoval na Shakespearovských slavnostech na Hradě, nebudu mít prázdniny pracovní.

Už máte na léto nějaké plány?

Moje žena je strašně akční, takže už máme naplánovaný týden po týdnu. Začínáme Chorvatskem, potom mají děti letní tábory a já jedu se ženou do lázní. Vydáme se spolu taky do Ameriky, manželčiným snem je podívat se do New Yorku. Protože v létě slaví narozeniny, dostala cestu jako dárek.

Minulý rok jste v jednom rozhovoru řekl, že byste tady nejraději všeho nechal a odletěl s manželkou k Atlantiku, kde byste si při západu slunce otevřeli sedmičku vína. Už se vám to podařilo?

Kdepak. Letos v létě to ale snad naplníme. I když, New York je druhá strana Atlantiku, tam nejsou ty západy slunce takové. Já jsem na ně docela ulítlej – nejdřív jsem objevil Bretaň a Normandii, potom mě úplně zničilo Portugalsko.

Nelezete si s manželkou občas na nervy, když působíte ve stejném souboru a potom spolu ještě máte trávit volný čas?

I když hrajeme ve stejném souboru, málokdy jsme spolu sami. A to jak v divadle, tak doma. Volný čas, který bychom trávili spolu, v podstatě ani nemáme. O večerech buď hrajeme oba představení, anebo aspoň jeden z nás a druhý je doma s dětmi. Když už se výjimečně naskytne nějaký volný večer, trávíme ho nejraději společně.

Nosíte si práci z divadla domů? Učíte se například společně texty?

Já se třeba teď po večerech učím text k Havlovi. Manželka, která hraje v seriálu Ordinace v růžové zahradě, mi zase včera večer říkala doma svoji roli. Já jsem při tom smažil cibuli (směje se). Snažíme si ale brát práci domů co nejmíň. Vídáme se tak sporadicky, že i naše děti mají 
v podstatě střídavou péči.

Potkáváte se spolu s manželkou na jevišti?

Minimálně, aktuální role 
v Popelářích, kde hrajeme oba, je spíš výjimka. V divadle jsou k nám hodní, vědí, že máme děti, o které se musí večer někdo postarat, takže nás režiséři společně většinou neobsazují.

Hrajete tam také partnerskou dvojici?

Úplně se míjíme, na jevišti se ani nepotkáme. Myslím, že partnerskou dvojici jsme si společně ještě nezahráli
a upřímně řečeno po tom ani netoužím. Je to zvláštní pocit, když člověk toho druhého tak dobře zná, okamžitě rozpozná každou faleš.

Herec souboru Švandova divadla Tomáš Pavelka v inscenaci Dům bez Boha.Berete s sebou někdy do divadla i vaše dvě děti?

Někdy ano, spíš z nouze, když to nejde jinak, docela se jim to prostředí líbí. Na představení ale ještě nebyly, na to jsou moc malé, je jim osm a pět let. Z předchozího vztahu mám ale ještě dvanáctiletou dceru, která nedávno zhlédla Popeláře. Zhodnotila je, že to prý nebylo tak špatné.

Mnoho dětí, které vyrůstaly 
v hereckých rodinách, tvrdí, že je rodiče od herectví odrazovali. Máte to taky tak?

Naše děti určitě od ničeho neodrazujeme. Zároveň je ale taky cíleně k ničemu nevedeme. Je na nich, co je bude bavit. Těžko říct, jak to vůbec 
s hereckou profesí za deset let bude, mění se to velmi rychle… To říkám i svým studentům na DAMU, dneska už nemůžou počítat s tím, že se po škole automaticky uchytí
v divadle.

Je to odlišné oproti době, kdy jste na DAMU absolvoval vy?

My jsme to ještě měli docela nalajnované. Každý, kdo chtěl mít angažmá, se do něj dostal. Nebylo taky tolik hereckých škol a nekončilo tolik absolventů jako dnes. Aktuálně se umělečtí šéfové o absolventy zrovna nepřetahují. Nemyslím si ale, na druhou stranu. že by měli málo hereckých příležitostí, byť třeba někde jinde než na divadle. Tak jim přeji pevné nervy a hodně štěstí.

Liší se nějak samotní studenti, když to srovnáte s vaším působením na DAMU?

Pamatuji si, že za mých studií na DAMU byl hlavním problémem nedostatek sebevědomí. Potřebovali jsme se takříkajíc odblokovat, postavit se na jeviště s tím, že tohle jsem já a ostatní mě berte takového, jaký jsem. Dnešní studenti v tomto problém nemají, nebo rozhodně mnohem menší, v tom to určitě rozdílné je. Myslím, že v herecké profesi je dostatek sebevědomí základ…

Jednoduché to není ani s televizními rolemi… Vy sám máte na svém kontě jako zatím největší roli postavu funkcionáře KSČ Dušana Vokouna v seriálu Zdivočelá země.

To je pravda, byla to zatím jediná větší příležitost a jsem hrozně rád, že jsem si v takovém seriálu mohl zahrát a hlavně že byl vůbec natočen. Sice jsem Zdivočelou zemi dodnes neviděl, protože doma nemáme televizi, přečetl jsem ale se zájmem, obdivem a potěšením všechny scénáře. Taková píle nebývá u herců vůbec běžná. Vnímám, že nám ještě pořád chybí pořádně se 
v této době pomatlat. Před tématem komunismu a nejen padesátých let minulého století stále zavíráme oči. To, co ve smyslu nacismu mají Němci dávno za sebou, my pořád ještě nejsme s to vyřešit 
a tváříme se, že se nás to netýká. Taky proto mě těší, že nyní ve Švanďáku děláme Václava Havla. Neřekl bych to do sebe, ale zjistil jsem, že mě nesmírně baví angažované divadlo. Takové, které reflektuje nejsoučasnější současnost, blízkou či nestrávenou minulost a provokuje k přemýšlení o nich.

Tomáš PavelkaHerec souboru Švandova divadla Tomáš Pavelka.- narodil se 17. března 1971 v Praze
- Vystudoval gymnázium a DAMU
- Jeho herecké začátky se pojí s působením v amatérském divadle 
v Brandýse nad Labem
- Od roku 2002 je členem souboru smíchovského Švandova divadla
- Je známý ze seriálu Zdivočelá země (role Dušana Vokouna), zahrál si také v seriálech Nevinné lži, Cesty domů, Redakce či Kriminálka Anděl a několik let účinkoval v kabaretech pro děti na České televizi
- Šestým rokem učí herectví na DAMU
- Jeho manželkou je herečka a kolegyně ze Švandova divadla Klára Cibulková, mají spolu syna Matyáše a dceru Magdalenu; z předchozího vztahu má dceru Báru