Herec Pavel Nový: Nevěděl jsem, jestli ještě někdy budu chodit

Jaké překážky musí lidé na vozíčku překonávat, kudy vede gynekologická cyklotrasa a proč chce za každou cenu učit na DAMU?

Nedávno jste moderoval charitativní ples organizace Cesta životem bez bariér, která má za cíl odstraňovat bariéry v Kutné Hoře…

Ano. Je to charitativní ples, který se traduje už devět let. Příští rok budeme mít desátý ročník. Už víme, že termín bude stejně jako letos 19. listopadu. Všichni, kdo by chtěli přispět, už se mohou nachystat. Určitě se mě zeptáte proč.

Ano. Proč jste se rozhodl podpořit charitativní akci?

Proto. Za prvé, byl jsem na vozíku a vím, jaké je to být mrzák. Za druhé, u této akce mám stoprocentní jistotu, že se peníze neztratí. Použijí je opravdu na to, co deklarují. Každý rok se tak děje. Dá se to zkontrolovat. Upravují školu, aby lidé na vozíku nemuseli chodit do speciální školy. Stačí jim asistent. Chodí plavat. V organizaci pracuje řada dobrovolníků a funguje to na jedničku.

Máte teď k charitě a lidem z podobných organizací kladnější vztah?

S mojí nemocí to nemá nic společného. Moje vztahy se nezměnily. Paní Hnátová, předsedkyně Cesty životem bez bariér, si mě našla před pěti lety.

Sám jste se ocitl na vozíku. Prodělal jste západonilskou horečku. Máte stále zdravotní komplikace?

Velmi povrchně se dá říci, že jsem celkem v pořádku. Spíše u drobnějších svalů se některá spojení neobnovila. Občas je to vidět u chůze. Levá ruka někdy nedělá to, co bych já chtěl. V podstatě se chová jako lenoch.

Oproti tomu, kdy jste se nemohl hýbat vůbec, jste udělal obrovský pokrok…

O tom není pochyb. To se nedá srovnat. Je velký rozdíl být mrtvý a živý. Já byl mrtvý. Jak se říká v jedné slavné knížce, bude to taková hádanka pro čtenáře: „Byl jsem efektivně mrtvý muž."

Jaké je to pro člověka, když se musí vypořádávat s bariérami?

Překvapují mě lidé, kteří řídí tohle město jménem Praha. Dvacet šest let po bolševikovi je přístupná pro mrzáky jenom polovina stanic metra. To je nehoráznost první kategorie. Nechápu, proč už skoro rok staví výtah na Andělu a ještě se chlubí sloganem, že to dělají pro nás. Jak to, že vznikne nová stanice, kde nejsou ani pohyblivé schody.

Chodící lidé si to možná často ani neuvědomí. Co vše je pro člověka na vozíku překážkou?

Je potřeba se někam dostat, to je nejdůležitější. Ostatní víme, jak si zařídit. Víme, jak si sebevědomě říct o pomoc. To nás naučí v době, kdy procházíme rehabilitací. Doporučoval bych všem, pokud chtějí někomu handicapovanému pomoc, musí se nejdříve zdvořile zeptat. Ne jako jedna paní v metru, chytla slepého, který šel suverénně na svou stanici. Bez upozornění ho vzala za loket a trhla s ním. On se, chudák, tak lekl. Chápu, že paní měla dobré úmysly, ale je třeba se zdvořile zeptat. To patří k základnímu vychování. To by se měli všichni naučit v dětství. Ale mnozí vyrostli v socialismu, tak to nevědí.

Máte špatné zkušenosti?

Kde se k lidem umí chovat, jsou Spojené státy, jak říká Marek Eben, který s tím má zkušenosti, má ženu na vozíčku. Vozíček je tam k dispozici kdekoliv. Na letišti v Praze si ho musíte jít půjčit a na to samé místo vrátit. Mohlo se to změnit, ale když já jsem byl odkázaný na vozík, tak to tak bylo. Mezinárodní letiště a vy musíte složit zálohu a vrátit vozík. V tom případě je mi k ničemu. Já se potřebuji dopravit na místo a dostat se na sedačku v letadle. Někdo by ho pak měl dopravit zpátky. I ve Španělsku tuto službu mají. Vnucují se s ní. A to o nich říkáme, že pracují jenom, když se jim chce.

Co dalšího by bylo potřeba pro vozíčkáře změnit?

Například v Příbrami jsou parkovací místa pro vozíčkáře. Když odtamtud chcete vyjet s vozíkem, musíte překonat dva centimetry. Pro chodícího člověka to nic není, ale pro vozíčkáře, který je ještě třeba slabší na ruce, je to nepřekonatelná překážka. Stavební dozor mi ale řekl, že je to podle normy v pořádku. Vstup na obecní úřad v Příbrami byl proti zavřeným dveřím, velmi prudký a z leštěného mramoru. Řekli mi, že si tam každý, kdo potřebuje, může zazvonit. Zvonek přidělával chlap ve stoje, takže na něj vozíčkář nedosáhne. To už není nehoráznost, to zinscenoval idiot. Když chce něco někdo udělat pro vozíčkáře, musí si sednout.

Máte i kladné zkušenosti?

Děti mi to záviděly, protože se chtěly svést. A hlavně jsme byli partneři, protože jsme byli stejně vysocí, dívali jsme se z očí do očí. Byl jsem velký kámoš dětí.

Jaká byla vaše prognóza na začátku léčení. Věděl jste, že budete moci znovu chodit?

To vám na začátku nikdo neřekne. Důležité bylo, že mi řekli, že bych mohl. To stačí k tomu, aby se do toho člověk opřel. Člověk má jedinou povinnost sám k sobě. Chce být soběstačný.

Před nemocí jste hodně sportoval a sportujete stále. Jak to zvládáte?

Dá se to nazvat sportem. Držím se hesla, které mi vštípila do hlavy paní primářka Kulakovská v Kladrubech: „Cokoliv děláš, rehabilituješ." Určitě nemyslela sezení u počítače, i když to někdo vydává také za práci a někdo to dělá opravdu zodpovědně. Já jezdím každý den na kole do lesa. Snažím se denně plavat, pokud je to jenom trochu schůdné. Už jsem zahodil hole. I když jsou dny, kdy bych alespoň jednu hůlku potřeboval. Když se zkoncentruji a donutím mozek, aby pracovaly nohy správně, dám dohromady chůzi, na které není nic poznat. Na chůzi se ale nesoustředíte pořád. Občas jsem takový rozkývaný. Na jednom tenisovém turnaji jsme přicházeli s Tondou Panenkou na parkoviště a Čombe (hokejista Pavel Richter, pozn.) volal: „Hele, kachny jdou!"

Kromě tenisu hrajete i hokej. Jak to jde?

Máme náš báječný tým Olymp, který dal dohromady Dejdar. Je to pozůstatek ze seriálu Poslední sezóna. Baví nás to, občas se zúčastňujeme různých akcí. Výtěžek věnujeme někomu, kdo se zachoval jako hrdina. Jeden rok jsme peníze věnovali pánovi, který se zastal paní na poště a skoro ho to stálo život.

Hokejová hůl je tedy jediná, kterou strpíte?

Je to vítaná pomůcka. Dává mi to třetí bod na ledě. S bruslením je to špatné, přestože si myslím, že před tím jsem byl docela slušný bruslař. Dokonce jsem jednou nastoupil v přátelském utkání za Litvínov a byl jsem v obraně se Žemličkou, který tam byl poslaný na důchod ze Sparty.

Na kole jezdíte opravdu denně?

Jezdím každý den, to si neodpustím. Sportuji s radostí, že se můžu pohybovat. Ráno vylezu z postele, vezmu si prášky, abych byl živ, a vyrazím na kolo.

Prý máte zajímavé trasy s neméně zajímavými názvy, jako je gynekologická a urologická trasa.

Každý rok jsme s partou lidí, která už se bohužel neschází, jezdili gynekologickou expedici. Vedla z Kozičína, přes Pičín do Vaječníku. Pro náročné ještě přes Řitku a Krámy. Urologickou část občas jezdíme. Vede druhou stranou Brd přes Kulovice, Kleštěnec a Mrtník.

Plánujete další expedici?

Nemáme inspiraci. Tohle nic nepřekoná. Základní trasa měla 62 kilometry. To ujely i děti. Naše Tereza to jela prvně v jedenácti letech na kole Pionýr.

Dnes se spolu scházíme v Ypsilonce. Bylo Studio Ypsilon vaše vysněné angažmá?

Studio Ypsilon je můj druhý domov. Díky Honzovi Schmidovi (ředitel, pozn. red.), který na to má čuch, se tu sešli lidé, které všechny považuji za úžasné. Co je možné v Ypsilonce, není možné nikde na světě. Fungujeme jako rodina.

Třikrát vás v mládí nevzali na DAMU. Je stále vaším snem tam učit?

Chtěl bych tam učit, abych se pomstil. Mám připravený dvouhodinový seminář. Téma nebudu prozrazovat, aby mi ho nikdo nevyfoukl. Je dobré. Mám ho vyzkoušené. Stačí mi smlouva, že jsem na DAMU učil dvě hodiny. Doma bych si ji dal do zlatého rámečku a ukazoval vnoučatům, že jde všechno. Člověk musí jenom hodně chtít.

Dcery se nastaly herečkami, co vnoučata?

Ty starší zatím ne. Ale máme šestiletého vnuka. Pamatujte si, přátelé, jméno Vojtěch Nový. To bude jednou slavný herec.

Vedete ho k herectví?

To není třeba. Herečka je dobrá. Umí být tak smutný, že byste nad ním zaplakali.

Máte zahrádku. Zahradničíte rád?

Nedá se to nazvat zahradničením. Vykonávám základní lidské práce, díky nimž vím, že se najím, i když nebude co.

Snažíte se žít hodně soběstačně. Kdysi jste říkal, že budete pořizovat solární panely…

Ty už mám na střeše, takzvaný ostrovní systém. Mě nemusí nikdo dotovat. Je zvláštní, že v tomto království jsou pitomci, kteří o něm rozhodují. Ti, kteří se chovají ve prospěch tohoto království, jsou považováni za lotry. Více než 50 procent slunečních elektráren vlastní ČEZ. Stát ČEZu platí dotace. To nechápu. Ti, kteří mají panely na střeše, jsou považováni za nepřátele. Chápu, že soudruhovi Babišovi to vyhovuje. On hájí hlavně vysoké daně. I když stát pěkně plýtvá. Já jsem důchodce a mě, který to nepotřebuje, se stát chystá dát navíc další sumu peněz. Proč to nedá někomu, kdo to potřebuje? Já ty peníze někomu dám. Ale proč to rovnostářství, že všichni mají mít stejně? Proč rozhazují peníze? Pak nevědí, jak je z nás vytáhnout. Z litru benzínu se platí téměř 19 korun daň.

Sledujete hodně politiku?

Politiku jako takovou ne. Sleduji to, co mě zajímá. Třeba elektřina je všude kolem nás. Stačí se vrátit do sedmé třídy a zopakovat si fyziku. Může to vědět každý, i ten nejblbější. To doporučuji poslancům. V zemích, kde nebyl socialismus, podporují lidi, jako já. Když si koupím elektrické auto v Německu, dostanu podporu od státu. Tady jsem nepřítel. Nová zelená úsporám existuje. Byl jsem se zeptat, co bych mohl dostat jako podporu, když se chovám energeticky zodpovědně. Paní na úřadě mi dala tužku. Má i gumu, to je pravda.

Vy máte i elektromobil?

Mám a nabíjím ho ze své elektrárny. Je to dobré řešení. Nic do auta nemusím lít, kromě vody do ostřikovačů. Emise Volkswagenu mě nezajímají.

Na konec světa jste připravený…

Jednou se stalo, že skoro 24 hodin byly naše obce bez proudu. Sousedé si k nám chodili dávat maso do mrazáku, protože nám šla elektřina. Na každých pár set metrech potoka může být elektrárna. Jak říká dědeček v Saturninovi: „Voda turbínou jenom proteče."

V Saturninovi hrajete…

V Příbramském divadle hraji doktora Vlacha.

Co jiného v současnosti děláte?

Připravuji film. Zatím je ještě vše tajné. Nic nemohu prozradit. Hraji v Ulici, kde chodím do obýváků coby pan profesor Kalina. Hraji s litvínovském divadlem, dokonce dvě představení: Něžné dámy a Hoří, má panenko. Hraji U Valšů představení Polib tetičku, aneb Nikdo není dokonalý. Jde o anglickou konverzačku.

Máte ještě nějaké vysněné herecké role?

Všechny vysněné role se mi splnily, jenom jsem si nezahrál kovboje. Někdy bych chtěl hrát v nějaké kovbojce. Dokonce jsem ochotný se to naučit anglicky. V Hollywoodu o mě ale nevědí. U nás se natočila jedna dobrá kovbojka, ve které hrál Schmitzer.

Jaká role byla vaše nejoblíbenější?

Nejoblíbenější je vždycky ta, která se zrovna zkouší. Snad jen jednou jsem hrál v blbosti, která se jmenovala Socialistická naděje. Název mluví za vše.

Během herecké kariéry jste vystřídal i řadu dalších profesí. Co všechno jste dělal?

Vše, co jsem dělal, jsem dělal rád. Byl jsem dřevorubec, traťový dělník, číšník, kuchař, šofér a zedník. Dokonce jsem stavěl zemědělská zařízení u zemědělských staveb. Všichni chodili na svačinu a ten den už se nevrátili do práce. Já jsem tam zůstával s naším mistrem. Byl to mladý kluk, kupodivu pracovitý komunista. Naučil mě zdít, zazdívat okna, štukovat, nahodit strop a všechny základní věci. Platí devět řemesel, desátá bída. To si dělám legraci. Já si žiji docela dobře. Jsem důchodce a ještě vydělávám peníze.

Co vám to dalo, že umíte všechna tato řemesla?

Sebevědomí, že se uživím za všech okolností. To je docela dobrá zpráva.

Chtěl byste se v životě naučit ještě něco?

Anglicky, abych se opravdu dobře domluvil. Takto dobře se domluvím akorát slovensky. To se ale nedá moc použít. Tak dobře to neumím, abych se živil překlady, ale Slováci nepoznají, že jsem Čech. Aj som volaké filmy nakrútil na Slovensku.

Okamžitě jsem vás poznala podle krátkých kalhot, i když je venku zima. Nosíte někdy dlouhé kalhoty?

Nosím je, když to vyžaduje společenská povinnost, nebo když letím letadlem. Musím mít takové punčochy, ve kterých vypadám jako tanečník, když to řeknu velmi kulantně. Přes ně nosím dlouhé kalhoty, aby se lidé nedivili. Stalo se mi, že se mě ptal na letišti jeden pán, jak to, že mám dlouhé kalhoty, že mě zná jenom v krátkých. Tak jsem mu ukázal punčocháče. Nosím je kvůli nemoci.