Překvapilo vás to, nebo jste v nominaci na Thálii aspoň trošku doufal?

Důležité je nikdy s ničím nepočítat. Když chystáte cokoli, tak přece nemůžete dopředu určovat, jestli to bude úspěšné a zda se to bude líbit – v našem případě divákům a kritikům… Náš principál Tomáš Töpfer říká, že za čtyřicet let u divadla nepřišel na klíč, který by úspěch inscenace zaručil. Samozřejmě, můžete k jejímu kladnému přijetí napomoct tím, že dáte dohromady pár schopných lidí, kteří většinou nezklamou, ale to ještě nemusí nic znamenat. Takže s nominací jsem nepočítal a byl jsem mile překvapen.

Jste rád, že vás odborná porota ocenila právě za ztvárnění role Nicka z Posledního z Haussmanů?

Jsem, stejně tak rád bych ale byl za jakoukoli jinou postavu, protože zatím všechny, co mě na Vinohradech potkaly, jsou pro mě úžasné. Jsou to skvělé zkušenosti. K Nickovi neskromně řeknu, že mi dal nejmíň práce. Z figur, co jsem tady vytvořil, je jednoznačně nejmenší.

A nejméně efektní – přesto jste jí porotu nadchnul, jak pravila při oznamování nominací její předsedkyně Jana Paterová…

Ano, výraz „nejméně efektní" asi paní Paterová použila proto, že Nick je velmi dobře napsaný, ostatně jako všechny role ve hře Poslední z Haussmanů, což dělá strašně moc. Skvělý je i její překlad, o který se zasloužil Jiří Josek. Text nám jde přirozeně do pusy, nemusíme tudíž přemýšlet o tom, jak to nebo ono autor (britský dramatik Stephen Beresford, pozn.) myslel. Prostě se snažíme hrát tak, jak hru vytvořil.

Na Vinohradech hru uvádíte v české premiéře?

Ano. Mám dojem, že v Londýně se hraje doteď, je tam velmi úspěšná. U nás bohužel zase tolik ne, takže už se schyluje k její derniéře. Nedá se nic dělat, pokud chce divadlo nasazovat nové premiéry, některé starší inscenace musí jít z repertoáru pryč.

Má podle vás Nick z Haussmanů něco společného s Leonem z Glembayů? Obě hry pojednávají o odkrývání ne úplně idylických rodinných vztahů…

Na tom možná něco bude, ale vlastně bych to nesrovnával. Protože pak by to mohlo působit, že otevřu pověstný šuplík, do něhož občas sahá každý herec, aby – ať už vědomě, nebo nevědomě – použil to, co se naučil a co ví, že na jevišti spolehlivě funguje… Výhoda Nicka je, že je homosexuál – mám mezi nimi kamarády od školy, zhruba tuším, jak se chovají a jak přemýšlejí, takže se mi dobře hraje. S Leonem, s nímž jsou od sebe sto let, jej spojuje cynismus. Oproti němu je ale Nick, který vede bouřlivý život okořeněný drogovou závislostí, mnohem skeptičtější. Možná právě kvůli životnímu stylu a době, v níž se ocitá…

Jako Nick z Posledního z Haussmanů.

Jako Nick z Posledního z Haussmanů. Autor: Viktor Kronbauer/DNV

Vašim rolím se plně odevzdáváte, potřebujete pro to nějaké soustředění?

Myslím, že ztvárnění rolí pomáhají životní zkušenosti. Všechno, co člověk postupem času zažívá, se více či méně promítá i na jeviště. A já právě na tom vinohradském zažívám neuvěřitelný klid, ve všech rolích se cítím mimořádně pohodlně.

Čím to je?

To nedokážu říct. Divadlu nevěnuju víc, než je potřeba nebo než je zdrávo, protože vedle něj mám ještě muziku, kterou také považuju za úžasné vybití – ať s kapelou, tak ve vlastní tvorbě. Ani jeden text jsem se vlastně neučil doma, maximálně v autě cestou na zkoušku. Pravda, v případě Glembayů tomu bylo jinak – „strávil" jsem s nimi malou část prázdnin, protože veřejná generálka inscenace byla v červnu a do zářiové premiéry jsem si potřeboval roli Leona důkladně zopakovat. Nakonec se ona premiéra kvůli nemoci Petra Kostky odsunula na listopad.

Každý ze zmíněných kusů jste dělal s jiným režisérem. Haussmany s Petrem Kracikem, Glembaye s Martinem Hubou a Amadea s Martinem Čičvákem. Jak byste popsal jejich přístupy k práci?

Jsou naprosto rozdílné. Diváka samozřejmě zajímá výsledek, ale pro nás herce je zásadní právě ten průběh, zrod inscenace. Některý režisér ji chce mít rychle naaranžovanou, takzvaně jakžtakž v kupě, a potom ji teprve začne šperkovat a domýšlet si detaily. Takový Petr Kracik, to je zlatá střední cesta, způsob jeho práce jsem zažil i na Fidlovačce. Díky svému bohatému životu a zkušenostem má všechny běsy za sebou, nepotřebuje na herce křičet, být zlý, prostě si něco dokazovat. Čiší z něj naprostý klid. Martin Huba a Martin Čičvák jsou dva protipóly – myslím v přemýšlení o novém nebo moderním divadle. Jejich systém zkoušení a dopřání svobody, nebo naopak vymezení mantinelů na jevišti, byl diametrálně jiný. Oba dva mám ale stejně rád a s oběma bych chtěl ještě pracovat, protože jsme si padli do noty.

Někde jsem četla, že jste víc nervózní při hudebním výkonu. V Schafferově hře Amadeus se ale hudební výkon střetává s tím hereckým. Co s tím?

Je to pro mě dobře, dokonce mě to uklidňuje. Kdybych byl v inscenaci za interpreta, který má brilantně zahrát Mozartovy skladby, určitě bych byl lehce nervózní. Tak jsem ale přece Amadeus a diváci vůbec nevědí, jestli v tu chvíli zahrál něco pěkně, nebo ne… Přečetl jsem si o něm spoustu věcí, tudíž vím, že rád improvizoval a samozřejmě taky občas dělal chyby. Jinak hrál na klavír úplně lehce, což jsem se snažil do své role dostat.

S Jiřím Dvořákem coby Salierim rozehráváte vskutku excelentní herecký koncert. Jaké to je, přijít po patnácti letech prožitých v Divadle Na Fidlovačce do jiného „týmu"?

Je to velká zkušenost. Fidlovačce vděčím za veškerou hereckou průpravu, za těch čtrnáct patnáct let jsme tam udělali hodně práce. A já jsem jí byl celou tu dobu věrný. To, že jsem nakonec změnil „tým", je přirozený vývoj. Říká se, že se člověku jednou za sedm let mění krev, inventurují se vztahy a také je to zdravá doba na změnu v práci – všechno navíc se dá nazvat jako přesluhování. Někdo to tak nemá, nepotřebuje se posouvat dál, protože je to pohodlnější, pro mě to ale byla jasná priorita. K mé radosti mě na Vinohradech přijali krásně, nemůžu si stěžovat. V kolektivu vládne kolegialita, kamarádství a hlavně z každého cítím velikou pokoru k divadlu, k prostoru, k látce, na které se pracuje, i k divákovi. Díky tomu máme vyprodáno na celkem dost věcí, takže je potřeba si všeho vážit.

Dědeček Otakar Brousek by z vás měl radost…

Myslím, že bychom si párkrát pokecali… Ale ono to tak bohužel vyšlo, že jsme začali zkoušet hru Andorra, na jejíž generálku se děda chystal přijít. Tou dobou, v červnu, se mu ale něco stalo s břichem a šel na operaci. Pak už se to táhlo, říkal, že přijde v září. No a nepřišel, protože mu bylo zle. A tak jsme se ve vinohradském divadle, v jehož angažmá působil dlouhá léta, nepotkali. Přesně jsme se vyměnili. Škoda, odehrávalo by se všechno v ještě jiném duchu, kdybych ho tady potkával. Byl bych možná pokornější.

Obýváte aspoň jeho šatnu?

No jasně, i s tátou. Dědova energie v ní proudí. Když jsme se s ním v divadle loučili, táta namaloval fixou na dřevo – tam, kde děda seděl – jeho obrys. Tak s námi v šatně sedí vlastně pořád.

Samostatnou kapitolou je scénická hudba, kterou skládáte – naposled například k inscenaci Čapkova Loupežníka na Vinohradech. Jde vám to lehce?

Zrovna Loupežník mi šel lehce. Jenomže ta muzika je stará čtrnáct let, byla to jedna z mých prvních větších scénik, které jsem na Fidlovačce dělal. Po letech jsem se k ní tedy vrátil a říkal si, jak je na partituře znát jakási nezkušenost, na druhé straně jsem se musel sám sebe ptát, jak jsem v té době na všechny ty noty přicházel, vždyť jsem toho tolik za sebou neměl… Zároveň jsem si uvědomil, že mi šlo psaní hudby možná lehčeji než teď, protože každou věc, kterou dělám, musím poctivě vysedět. Jestliže máte napsat čtyřicet minut muziky do televizního filmu nebo pohádky, je to zhruba měsíc intenzivní práce, nejde to jenom tak. Ono to tak možná působí, ale jsem si jistý, že Mozartovi šlo komponování podstatně rychleji. Když si vezmete, co všechno po sobě zanechal, a za jeho života se hrála jenom desetina jeho tvorby, tak je to prostě neuvěřitelné. Stejně jako Bach. Jsou to lidi, kteří hudbě věnovali všechno, psali ji neskutečně lehce, všechno měli navíc ještě promyšlené dopředu… Tak tomu nerozumím. V tomto smyslu bych se spíš řadil k Salierimu, který napsal třeba stejně dobré věci, ale musel je tvořit místo týdne měsíc nebo dva.

Když se vrátíme k nominacím na Thálie – o cenu se „utkáte" s Patrikem Děrgelem coby Hamletem a Michalem Isteníkem jako Čičikovem z Gogolových Mrtvých duší. Jak vidíte své šance, viděl jste některé z těch představení?

Neviděl, na tiskové konferenci k Tháliím jsem se s Patrikem seznámil tím způsobem, že mu říkám: „Ahoj Patriku, poprvé jsem tě viděl v pohádce Škola princů, ke které jsem dělal muziku…" A on: „Fakt? To jsem nevěděl…" Ještě přidám takový herecký postřeh: „Já mám dneska večer volno, že bych šel do divadla? Tak to snad ne…" Nebo kolega řekne: „Máš čas? Přijď na představení." A já se podívám do diáře: „Jo, a kolikátého to je? Devatenáctého? Mám čas, nejdu…" Bohužel je to takto.

Čeká vás v dohledné době něco dalšího zajímavého?

Vůbec nevím, na tento rok zatím nemám žádné plány. Kromě těch s kapelou Monkey Business, která bude zase velmi aktivní. Teď pojedeme na soustředění, takže bude sranda. Chystáme desku a máme naplánováno spoustu hezkých koncertů. A o další scénickou hudbu mě požádal režisér Juraj Deák, ale to bude až před létem. Jestli budu v něčem zajímavém hrát, to se nechám překvapit.