Herec Matouš Ruml: Mezi klapkami jsem dětem hrál dinosaura

Podle jeho slov chce Matouše vymanit z věčné pozice Lexy. Zda se mu to podaří, ukáže asi jen čas.

Sešli jsme se krátce po prvním uvedení nového snímku, který ale Matouš Ruml nezhlédl, a jak přiznal v rozhovoru pro Deník, nejspíš se na něj podívá až někdy v soukromí. Osmadvacetiletý herec v něm hraje o několik let mladšího Marka, nesmělého vysokoškoláka, který se zajímá o astronomii a podle ní odvíjí své životní aktivity. Nakonec ale zjistí, že je v mnoha případech lepší jednat intuitivně…

Řídíte se při balení holek danými pravidly jako váš hrdina Marek?

Nikdy jsem se žádnými pravidly neřídil a asi ani nikdy nebudu, v tomhle jednám spíš spontánně. Něco jiného jsou určitá pravidla chování ve společnosti, ta jsou samozřejmě důležitá.

Co bylo na roli Marka nejtěžší?

Skloubit Markův vnitřní svět, jeho oblibu ve hvězdách a horoskopech, kterými se řídí v běžném životě. Největší vnitřní rozpor jsem sváděl s pochopením toho, jak Marek převádí astronomii do racionálna. Pochopit třeba, proč Marek nejde na zkoušku, protože si vypočetl, že k tomu není vhodná konstelace hvězd.

Vy sám věříte hvězdám a horoskopům?

Vůbec ne, nikdy jsem se na to neohlížel. Samozřejmě vím, co jsem za znamení a co je pro něj charakteristické, ale že bych hloubal v horoskopech a řídil se jimi, to určitě ne.

Už jste film zhlédl?

Ještě ne, asi se na něj podívám až někdy inkognito. Ne že by mi úplně vadilo koukat se na sebe, spíš nemám rád pocit, když na mě lidi hledí v kině na plátně a zároveň vědí, že sedím mezi nimi v publiku.

Vidím, že teď máte podstatně delší vlasy, musel jste se kvůli roli ostříhat?

To ne, dokonce jsem to měl zakázáno. Karel Janák chtěl, abych měl delší vlasy, ale já jsem mu ty plány trochu zkazil, protože jsem se asi dva měsíce před natáčením ostříhal. Prostě jsem byl v létě už na dlouhé vlasy naštvaný, otravovaly mě, tak jsem se ostříhal. A teď už mi teda zase narostly (směje se).

Jak se vám pracovalo s dětmi, kterých je kolem vás ve filmu požehnaně?

Výborně, děti mám rád, ostatně mám dvě vlastní doma, takže to nebyl problém, ale naopak příjemné zpestření.

Využil jste tedy zkušenosti z vlastní výchovy?

To víte, že je vždycky dobré vědět, co na děti zabírá. Když se jim řekne, tady budete stát a ani se nehnete, o to víc blbnou. Naopak když se s dětmi člověk skamarádí a věnuje jim pozornost, dá se s nimi bez problémů dohodnout a fungovat i na place. Mezi klapkami jsem s nimi hrál hry, vozil jsem je na zádech a dělal pro ně třeba dinosaura, jak je vidět i ve filmu.

Máte pětiletého syna a roční dceru, koukají se na svého tatínka v televizi?

Koukají, a Nat už na tátu i dobře reaguje. Rád sleduje hlavně dětský seriál Mazalové, kde hraju. Dcera Mia taky kouká, ale asi ještě moc nevnímá, že jsem v televizi já. Syn ale už chodí i do divadla na moje představení.

Jste na volné noze, kde vás v současnosti můžeme vidět?

Hraji v Divadle v Celetné a také dohrávám tři představení v mladoboleslavském divadle. Teď zrovna spěchám do Celetné, se spolkem Kašpar hrajeme Romea a Julii. Nedávno jsme měli premiéru Višňového sadu.

Kde se vidíte do budoucna, spíš v divadle, nebo ve filmu?

Kdyby se poštěstilo více televizních rolí, bylo by to hezké. Nyní mám domluveno ještě několik spoluprací s Karlem Janákem, připravujeme například vánoční pohádku Princezna a písař, což je už druhá role, kterou mi Karel nabídl bez castingu. Vážím si toho.

Čím jste se o to zasloužil?

To nevím, ale fakt je, že se spolu známe dlouho. Poznal jsem Karla už na škole a troufám si říct, že jsme kamarádi. Říkal mi, že mě chce vytáhnout z povědomí veřejnosti, kde si mě všichni spojují jen s rolí Lexy ze seriálu Comeback. To je od něj milé, ale zároveň si uvědomuju, že je velice odvážný.

Nyní možná získáte i nové zkušenosti s fanynkami, protože filmy Karla Janáka často profilují dívčí idoly. Nebojíte se toho?

Nebojím se, uvidíme, jestli něco nastane. Je mi už osmadvacet, mám rodinu, takže jsem trochu v jiné pozici, než tomu bylo u kluků ve Snowboarďácích nebo Rafťácích. Na druhou stranu to k herecké práci patří, pro lidi to také děláme. Nevadí mi, když mě někdo osloví na ulici, nebo mi pošle dopis s žádostí o podepsanou fotku. I když je fakt, že zatím je to hlavně díky Lexovi.

Neotravuje vás, že si vás s ním lidi stále spojují, ačkoli Comeback byl poprvé uveden už v roce 2008?

Zpočátku mě to občas otravovalo, teď už vůbec. Je fakt, že to trvá dost dlouho, nicméně Comeback se pořád ještě vysílá, minimálně na internetu, a tak asi získává stále nové diváky. Vesměs jsou ale reakce od lidí milé.

Nějakou nepříjemnou zkušenost nemáte?

Spíš než vyloženě nepříjemní bývají lidi občas neomalení. Sem tam na mě pokřikují puberťáci, kluci kolem patnácti, šestnácti let. To se dá zvládnout, horší je to ale v divadle při školních představeních, kde hraju úplně jinou roli, a oni na mě začnou pokřikovat „Lexo!". Taky jednou, když jsem hrál v seriálu Letiště kluka na vozíku, na mě paní prodavačka v pekárně začala ječet: „Jé, kde máte vozíček?" Ani to nebylo zrovna příjemné.