V seriálu Ententýky hraješ rockera na mateřské dovolené. Umíš si podobnou situaci představit i v reálu?

Franta může celý den doma cvičit na kytaru, jít se projít ven s kočárkem, a hraje po večerech, takže pro něj je to ideálně strávený čas. Já jsem činorodější, chyběli by mi lidé a všechny mé zájmy. Určitě by to šlo nějak kloubit, ale asi bych se musel víc realizovat.

Ty sám ještě rodinu neplánuješ?

Ne. Zatím neplánuju. Já nic neplánuju. Nechávám to plynout.

Moderuješ studio Kamarád, hraješ pro děti divadlo. Jaký máš vztah k dětem?

Musím k nim mít dobrý vztah, protože kdybych neměl, tak ony by mě kopaly do holení. To, že s divadlem Radar hrajeme už asi 12 let po dětských domovech a po školách pohádky, je pro mě velká radost. Děti mám rád, když se o ně nemusím starat. Samozřejmě se těším na to, že budu jednou táta.

Martin Písařík

V současné době se ženy spíše emancipují od rodiny a budují vlastní kariéru…

Emancipace je nesmysl. Chápu, že dnešní doba je benevolentnější, ale je lepší, když jsou rodiče spolu. Lidé se mají mít rádi a starat se společně o děti. Nikdo samozřejmě dopředu neví co se stane a někdy partneři musejí jít od sebe, dítě by akorát trpělo. Vyrůstal jsem v rodině s oběma rodiči a myslím, že ta rodinná pohoda mi dala hodně do života.

Máš s dětstvím spojenou nějakou specifickou vůni?

Voní mi dehet kvůli kolejím. Když jsme s rodiči jezdili vlakem na chatu, šli jsme podél tratě, a takhle to tam vonělo. Vonělo tak nové metro. V jedné hře takhle voní zip tašky, takže já ji během představení tajně fetuju.

Co rodiče říkali na volbu tvého povolání?

U nás se nikdo tímhle divným povoláním neživí. Chtěli ze mě mít slušného člověka, který se živí rukama, ale budiž jim ke cti, že mě do ničeho nenutili. Nechali mi svobodnou vůli se rozhodnout a v mém rozhodnutí mě podporovali.

Jak vnímají, že jsi slavný?

Jsou rádi, že o mně alespoň slyší, když už se neukážu doma. Myslím, že jsou na mě hrdí, když jim někdo řekne, že mě někde viděl a že se mu to líbilo. Mají mě rádi takového jaký jsem a není důležité co dělám.

Vídáte se často?

Když jedu o víkendu na chatu, tak se vždycky snažím se s nimi vidět.

Oslovují tě lidé na ulici?

Když člověk zrovna neběží v nějakém masovém seriálu, tak zájem samozřejmě opadá. Většinou je mi příjemné, když mě lidé nějakým způsobem kontaktují. Když na mě pokřikují, protože mají pocit, že jim patřím, tak to úplně sympatické není.

Dotkla se tě nějaká mediální aféra? Měl jsi někdy problém s bulvárem?

Problém s bulvárem mám už proto, že existuje. Upřímně nenávidím lidskou potřebu se zajímat o soukromí jiných lidí, přijde mi to hloupé a ubohé. Z hloubi duše tím opovrhuji. Chodím na večírky jen málo, takže mě fotografové ani neznají. Většinou mě odstrčí, abych jim nepřekážel ve výhledu na nějakou celebritu. Chápu to u svých kolegů, jak je nepříjemné, když mají nějaký problém a najednou jsou vidět. Ty pijavice a bakterie z toho ještě dlouho žijí.

Když jsi byl sám, uměl ses o sebe postarat tím stylem, že by sis uvařil, vypral, uklidil?

Jsem hodně samostatný, což může být někdy až problém. Měl jsem maličkou pračku, ve které jsem si pral. V životě jsem nežehlil, protože se to vždycky nějak narovnalo na mně. Vařit pro jednoho není moc výhodné, takže se stravuji víceméně v divadle nebo po restauracích.

Ale vařit umíš?

Tak chlapsky. Někam hodím kus masa a k tomu to, co doma najdu. Baví mě experimentovat.

Máš pocit, že tě díky tomu, že jsi populární, nějak víc balí holky v barech?

Jsem vždycky v takových podivných hospodách, kde jsou buď samí chlapi nebo to ty holky brzy vzdají, protože zjistí, že mě od toho půllitru neodtrhnou.

Jaká holka by tě od půllitru odtrhla?

Není nic konkrétního, co by na mně vyloženě platilo nebo co bych vyhledával. Líbí se mi ženskost a to má hodně aspektů. To, že je každá žena jiná a buď tím umí vládnout nebo neumí. Je příjemné, když žena ví, co je na ní hezkého a dokáže to prodat.

Kdyby tě nějaká slečna pozvala na kafe, sedl by sis s ní nebo by byla jenom jedna z tisíce?

To si myslí všichni. Často mi někdo píše, že se mu něco líbilo v divadle, ale že takových zpráv musím dostávat mraky. Když si to všichni řeknou a nikdo to neudělá, pak to ve skutečnosti vůbec není pravda. Je to milé a určitě by nebyl problém si někým sednout a popovídat si. I když já vlastně oficiálně nesmím.

Jak se koukáš na nevěru?

Správné to není, ale vždycky to tady bylo, je a bude. Je to záležitost, kterou si v sobě neseme od přírody. Lidé jsou čuňata a každý se s tím musí srovnat jak umí.

Říkáš, že nemáš čas. Stíháš sledovat dění kolem sebe? Byl jsi třeba volit?

Když jdu volit, tak se musím zeptat v divadle někoho, kdo to sleduje. Občas si koupím noviny, abych se něco dozvěděl, ale většinou přečtu první stránku nebo horoskop a tím skončím. V tomhle směru jsem opravdu hloupý. Nejraději bych byl pořád zavřený v divadle a nic nevěděl.

Co třeba prohibice? Dotkla se tě nějak?

Nejdřív jsem se vyděsil připadal jsem si jako ve válce. Potom se mi ulevilo, že nemůžu pít panáky, a nakonec tím pádem byla prohibice moc fajn, klidně bych si ji dal znovu. Jasně to ale ukazuje, jak tady nic nefunguje a jak se každý tváří, že to není jeho problém. Celníci si to nechávají probíhat pod rukama, i když ví, že to někoho může zabít.

Martin Písařík

K muzikálu Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce jste nedávno pokřitili CD. Máš s postavou tohto básníka nějaké společné vlastnosti?

V dobrém slova smyslu ten vztah k putykám a k tomuto typu společenského života. Líbí se mi to už odmalička, když jsem ještě alkohol vůbec nepil, což mi vydrželo celkem dlouho, protože jsem byl skaut. Už v té době jsem miloval atmosféru hospod. Toho setkání. Toho, že tam spolu lidé mluví, že si jdou večer sednout a všechny důležité otázky, a vůbec celý svět tam proberou. Společný máme jakýsi vzdor vůči řádu, kdy člověk musí být něčeho součástí. Vždycky, když se děje něco organizovaného, musím být někde stranou nebo tam nebýt vůbec. Ukradl jsem si kousek jeho osoby pro sebe a trochu si tak i připadám. Tak dobré verše jako on ale bohužel nepíšu.

Co láska? Dokázal bys z lásky, tak jako Villon, zabít?

Všechna ta slova už mám divadlem tak zpochybněná, že sám nevím co znamenají. Láska může mít hrozně moc významů. Myslím si, že v člověku je všechno. Kdokoli z nás by dokázal někomu ublížit nebo zabít. Může to být z lásky k ženě, rodičům, k dětem nebo k někomu blízkému. Hájit své zájmy nebo teritorium je nám asi vlastní.

Je pro tebe láska důležitější než sex?

Co je vlastně ta láska? Je to asi všechno propojené. Už na to slovo koukám jinak. Jestli to znamená, že spolu dva sedí a pořád si koukají do očí, nebo se týden nevidí a pak jsou rádi, že jsou spolu, a nebo po sobě házejí příbory a pak se pomilují na kuchyňské lince. Možností je spousta a přitom to nic z toho vlastně nevystihuje přesně.

Na jevišti i před kamerou se setkáváš s velkými hereckými osobnostmi. Máš z nich respekt? Trému?

Určitě respekt. Měl bych i trému, kdyby ty největší herecké osobnosti nebyly tak skvělé a vstřícné. Kdyby trvaly na tom, že jim musíme dávat něco najevo, protože jsou někde dál nebo výš.

S kým jsi už hrál?

Na jevišti se potkávám s panem Kostkou, v šatně sedím vedle pana Lipského, nebo jsem kdysi dělal představení s panem Borisem Rösnerem. Když jsem točil v Ordinaci s panem Brzobohatým, byl obrovský profesionál a gentleman. Jsou to lidé, kteří jsou duší mladí a pořád při věci. Není to tak, že by si hráli na zasloužilé umělce. Jsou stejně mladiství jako my a společně pracujeme na něčem, co chceme, aby bylo hezké. V tu chvíli je jedno kdo je jak starý. Uvědomují si, že také nějak začínali, že to měli těžké, a že měli ty samé herecké vzory, které je buď vzaly nebo nevzaly. Moc si toho vážním a baví mě, když si ten rozdíl člověk uvědomí, až když se ho na to někdo zeptá.

Naučil ses od nich něco?

Pokoru k práci, ke světu, k lidem a vůbec k tomu co dělají. Velkou profesionalitu a pracovitost. I když je to občas těžké, chtěl bych si tyto vlastnosti zachovat, protože se pomalu vytrácejí. Je taková hodně divná doba pořád spěcháme, některé věci odbýváme a máme tendence odcházet od rozdělané práce.

Autor: Veronika Nováková