Návštěvníkům výstavy ožívá před očima stará Praha se svými hospodami, pivnicemi, kavárnami, literárními salony, šantány – a především slavnými hosty. V hospodách se psaly verše, skládaly opery, zakládaly literární časopisy i politické strany. Literární žánr „hospodská historka“ vešel do dějin umění právě díky našim literátům.

Chýše i salony

Podle dobových pramenů se básník Mácha seznámil se svojí múzou Lori Šonkovou v hostinci. Můžeme-li věřit pamětníkům, nesmělá Lori si objednala čokoládu a smělý básník ji pobídl slovy: „Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje“. Ignát Hermann či Jan Neruda si spíše než za děvčaty zašli raději na „banketíček“. Jejich přístavem se stal podnik U Ježíška, kde se mj. zrodily kulturní časopisy Květy a Lumír. Nálevnu U Modrého hroznu na Ovocném trhu si oblíbili zase hudebníci. Sedával zde skladatel Karl Maria Weber a Mozart tu prý dokonce dopisoval operu Don Giovanni.

Špeluňky nejhoršího řádu v čele s Jedovou chýší vymetal novinář a spisovatel Karel Ladislav Kukla, aby o nich pak podal zprávu v knižní sérii Pražské bahno (viz popěvek: „U nás v chýši jedové / líbánky jsoumedové/desetděvčatbylo nás / k omlazování byl čas“). Zcela jinou kulturu měly literární salony. Šlo o „útulné domácí kroužky“, kde se pil čaj a distingovaně diskutovalo o umění. Salony byly pod patronací „bábušek“ (A. Lauermannová, A. M. Tilschová, R. Svobodováaj.) a panovalamezi nimi řevnivost. Běda, když básníknavštěvovalvícesalonů najednou…

Lokální patrioti

Patron všech českých bohémů, Jaroslav Hašek, chodíval snad do všech lokálů. Nicméně v kavárně Union s ním sedával kupříkladu malíř Lada a v Kravíně, což byl podnik na Korunní třídě přezdívaný též U Šesti stehen, založil autor Švejka proslulou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Národní kavárna se stala útočištěm kroužku literátů kolem Vítězslava Nezvala, než přesídlili do Slavie, kde mohli u sklenky absintu pěstovat „koketerii s Paříží“, jak napsal Jaroslav Seifert. Pražští němečtí spisovatelé měli své specifické podniky, kupříkladu Cafe Continental, nicméně takový zuřivý reportér Egon Ervin Kisch se nechal slyšet, že je lokálním patriotem, respektive „patriotem všech lokálů“. Netradiční literární procházka Prahou končí v pivnici U Zlatého tygra, které vytesal pomyslný pomník Bohumil Hrabal. Na výstavě Cesty na Parnas jsou k vidění dobové fotografie, obrazy, kresby, knihy, nábytek, porcelán i texty písní s příslušnou tematikou („Kořalička, teta moje, vona semnoupostrkuje“ či „Muslim aspoň jednou v žití jde se dívat na Mekku, Čech zas aspoň jednou v žití musí sedět U Fleků“).

Hostinští a číšníci

Expozice nezapomíná ani význačné hostinské a číšníky. Takovým byl bezesporu vrchní Hamlet z Montmartru v Řetězové ulici, který si během služby našel čas na tango s tanečnicí Emčou Revolucí, nebo vlídný a uměnímilovný číšník pan Patera z Unionky, jenž k pivu servíroval avantgardní časopis Volné směry. Výstavu didakticky uzavírá varovný zdravotnický plakát o požívání lihových nápojů. Vždyť dle pamětníků bylo jen ve 30. letech „celé Václavské náměstí až do prvního patra (i výše) lemováno kavárnami, takže kdyby se probouraly zdi, které jednotlivé domy oddělovaly, bylo by možno procházet téměř celým pražským centrem jako jedinou kavárnou“.

Výstava Cesty na Parnas, kterou připravily Yvetta Dörflová a Věra Dyková, potrvá v letohrádku Hvězda až do 28. října.