Což o to, serigrafie, byť je to i jedna z nejmladších grafických technik, si své místo na slunci dávno našla, ale pochybnosti vzbuzuje pojem digitální tisk. Je pochopitelné, že výtvarníci chtějí využívat možností počítačové techniky a bohatého softwaru, který dnes nabízí až neuvěřitelnou škálu efektů a filtrů. Jenomže jde od počátku do konce o počítačovou techniku a lidský faktor je zastoupen jen invencí a pokynypro počítač.

Pochybnosti o originalitě

Je lhostejné, zda se výsledek vytiskne inkoustovou nebo laserovou tiskárnou či velkoplošným plotterem, ruka umělce se uplatňuje jen na klávesnici počítače, v lepším případě v kresbě na tzv. tabletu. (To je pomůcka, jak lépe využít možností kreslicího softwaru v počítači.)

Výsledky vytištěné zmíněnými tiskárnami, ať už na sebelepší papír či dokonce na tkaninu, pak jen těžko snesou srovnání s výsledky, jaké poskytují tradiční grafické techniky. Je pochopitelné, že umělci, zejména ti, kteří se věnují reklamě či užité grafice (především při přípravě nejrůznějších publikací a časopisů), se dnes bez počítačové techniky neobejdou. Voblasti volné grafiky však bude toto užití mnohými chápáno spíše jako hra a jen těžko bude konkurovat osvědčeným technikám, v nichž se uplatňuje především umělcova ruka. V neposlední řadě vzbuzuje digitální tisk pochybnost, do jaké míry jde vůbec ještě o originální grafický list, o jaký mají zájem sběratelé a milovníci umění.

Je možné, že to, co je nazýváno vágním termínem digitální tisk, vykrystalizuje ve svébytnou výtvarnou techniku, podobně jako tomu bylo se serigrafií, ale zatím jde spíše o elektronické vymoženosti než o originální grafickou techniku v pravém slova smyslu.

Serigrafii pomohl pop-art

Serigrafie (či sítotisk) sice vznikla v USA už ve třicátých letech minulého století, ale největšího rozšíření dosáhla až v souvislosti s pop-artem 60. let. Serigrafie totiž umožňuje mimo jiné vynikající tisk sytých barevných ploch. V zásadě jde o tisk, při němž se barva nanáší na papír či tkaninu za pomoci šablon skrze speciální síťovinu. A rovněž tyto šablony často vznikají také prostřednictvím počítačové techniky. Výtvarník a pedagog Eduard Ovčáček, který spolu s Jaroslavou Severovou výstavu uvedl a oba napsali také informativní texty do katalogu, o serigrafii říká: „Vznikaly často diskuse a pochybnosti ze strany kritiků umění, sběratelů a muzeí, zdali je umělecký sítotisk originální grafickou technikou. Hlavně nové fototechnické metody přenosu na šablony vzbuzovaly pochybnosti o umělecké originalitě a autenticitě.“ Zároveň připomíná, že pochybnosti vznikaly také kvůli těžko kontrolovatelnému počtu tisků. „Problém vyřešili sami umělci tím, že náklad originální serigrafie, tak jako u litografie, omezili počtem 200 číslovaných výtisků,“ vysvětluje Ovčáček. „Pochopitelně, že záleželo i na dodržování norem etiky umělce-grafika, protože verifikace serigrafické tiskové formy je problematická a prakticky postrádá smyslu, protože po realizaci tisků se šablony neuchovávají.“

Je to podezřelá zvláštnost?

Obdobně by se dalo mluvit i o digitálním tisku využívaném jako volná grafika. Jaroslava Severová však, když jej srovnává s tradičními grafickými technikami, pochybnosti nemá: „Potěšení z klasické grafiky je, patrně z velké části, radostí z jistoty dobrého řemesla, z krásně zvládnutého materiálu. Počítačová grafika vyžaduje, stejně jako grafika klasická, talent, názor a zkušenosti, ale místo řemesla musí grafik znát počítačovou techniku a programy.“ A vysvětluje přednosti použití počítačů. „To, co počítač nabízí, je hledání. Ukazuje se, že je možné znovu zkoumat způsob zobrazování, porovnávat plány, grafy a iluzivní obrazy, pracovat s kódy i s fotografií, přemýšlet o geometrii, zabývat se textem.“ Tím, že je digitální grafika vystavována, hodnocena a stává se součástí sbírek, přestává být podle Severové „podezřelou zvláštností“.