V inscenaci režírované Lukášem Burianem ztvárňuje mladá herečka Harpagonovu dceru Elišku. A jako taková to má ve vztahu k otci trošku složité. „Taťka je takový šmudla, sice pracháč, ale dbá jenom na majetek, a ne na to, jak vypadá. No, je to ostuda. A k tomu ještě to jeho chování, to je příšerné. Na mé Elišce se mi líbí, že je to dračice, skoro až punkerka. Občas ale i trochu ufňukaná, prostě to není žádná nevýrazná tuctová minda, což je fajn,“ usmívá se Denisa Nesvačilová.

V reálném životě na podobné Harpagony naráží, tak jako všichni, ale větší zkušenosti má s falší, závistí, přetvářkou či manipulací, které otravují mezilidské vztahy.

„Musím říct, že když pak člověk začne v některých situacích, které hrajeme na jevišti, někoho poznávat, třeba i sám sebe, není mu z toho úplně dobře. Teda mně určitě ne. Na druhé straně to může být zábavné, pro herce i pro diváky. V běžném životě se ale snažím od těchto projevů chování či pokroucených charakterů oprostit, nechci, aby se mě dotýkaly. Nechávám je po sobě sklouzávat,“ říká herečka.

Nová zkušenost

S režisérem Lukášem Burianem se snažili poměrně přesně zachovat dobu, do níž je svým vyzněním stále aktuální Moliérův Lakomec zasazen. „S Lukášem se známe asi tři roky, ale pracovně jsme se potkali poprvé. Pro mě to byla nová zkušenost, protože nás herce nechal procházet procesem zkoušení, aniž by nás striktně tlačil do své představy o jednotlivých postavách prostě chtěl, abychom si na ně přišli sami. Byla v tom velká svoboda, ale je fakt, že pro mě by bylo snazší, kdyby mi občas něco vyloženě narežíroval,“ vypráví herečka. „Ve finále si ale myslím, že to byla jeho taktika, protože aniž jsme si to uvědomovali, dával nám podprahové podněty, díky nimž jsme se snad dopracovali k tomu, jakou měl od začátku koncepci.“

Při hledání své Elišky se ani neinspirovala žádnou dřívější inscenací Lakomce. „Záměrně jsem se tomu vyhýbala, protože jsem se nechtěla stylizovat do poloh jiných hereček, které tuto roli ztvárnily. Možná jsem si tím zkoušení ztížila, možná ne, ale rozhodně jsem věděla, že si ji musím ‚vystavět‘ sama. Tak, jak ji vidím já,“ doplňuje herečka, která se na jevišti setkává s Milanem Enčevem (Harpagon), Janem Rosákem (jeho sluha), dále pak s Ottou Rošetzkým, Lucií Kožinovou, Dagmar Čárovou, Alžbětou Fišerovou, Markem Helmou či Danielem Ondráčkem.

Konec Labyrintu

„Divadlu bych se teď chtěla věnovat více, osahat si ho třeba i v jiných kusech. Oproti hraní na kameru jde o hodně odlišnou disciplínu, ale líbí se mi. Člověku to dává velkou školu. Vedle toho bych chtěla i točit. Mám nějaké rozjednané věci, tak uvidíme, které z nich vyjdou,“ sděluje.

A není jednou z nich třeba Labyrint 4? „Ten seriál byl divácky úspěšný, měli jsme z toho velkou radost, ale čtyřka se nechystá. Jak známo, Jirka Strach má rád magická čísla, když točí, tak sedm dílů, tří série… Navíc Jiří Langmajer je pracovně zaneprázdněný na další čtyři roky dopředu. A bez něj by to prostě nešlo.“