Naposledy se v Arše zastavili po vydání svého přelomového alba Silence Is Sexy z roku 2000, na kterém deklarovali, že i ticho může být vzrušující.

Přestože jsou mnohými považováni za legendy německého industriálu, oni sami se sebe tuto nálepku neustále strhávají novými a novými experimenty, při nichž se snaží nalézt kompromis mezi hypnotickou silou přirozených zvuků velkoměsta a obecně přijatelnou pop music.

Kapela, jako je tato, nemohla vzniknout nikde jinde než v Berlíně osmdesátých let minulého století. Dodejme, že šlo o Berlín západní, a ponurou náladu, která v rozděleném městě panovala, charakterizoval už název, jenž tehdejší čtveřice přijala za vlastní" - Einstürzende Neubauten (Řítící se novostavby). Záhy se ukázal jako prorocký, to když se na konci května v roce 1980, necelé dva měsíce po prvním koncertu „Neubautenů“ v berlínském Moon Clubu, zřítila střecha jedné z nejznámějších poválečných novostaveb v Německu, berlínské Kongresshalle.

Z původní sestavy vydrželi do dnešních dnů perkusista N. U. Unruh a především zpěvák a textař Blixa Bargeld, jenž měl až donedávna „vedlejší job“ coby kytarista Nicka Cavea. Baskytarista Alexander Hacke (dříve známý jako Alexander von Borsig), který při minulém vystoupení v pražské Arše hrál k úleku všech diváků místo trsátka vibrátorem, stál rovněž u zrodu této kultovní formace, nicméně řadu let si od ní držel odstup účinkováním v neméně populárních skupinách Tiger Lillies a Crime And The City Solution.

Křik a ticho

Tvorbu Einstürzende Neubauten lze rozdělit na dvě dosti odlišná období: počátkem 80. let, kdy vyšlo jejich první album Kollaps, představovali pro mnohé symbol industriálního punkrocku, tolik typického pro berlínský underground. Počínaje deskou Halber Mensch z roku 1985 u nich však došlo k příklonu k jasným melodiím a Bargeldův pěvecký projev se od zběsilého křiku posunul k jemnějším a poetičtějším odstínům.

Ono „ztišení a zjemnění“ tenkrát nepostihlo pouze jeho, ale i další kolegy z undergroundu včetně Lou Reeda a zmíněného Nicka Cavea, v jehož kapelách Birthday Party a Bad Seeds působil Blixa Bargeld od roku 1983. Nejpozo­ruhodnější proměna se však v osobitém autorovi a interpretovi, oscilujícímu mezi rodnou němčinou a angličtinou, začala odehrávat v druhé polovině 90. let.

Trochu jiný pop

Počínaje albem Ende Neu ustoupili Einstürzende Neubauten výrazně od dosavadního valení hlukových šroubů do hlavy a zaměřili se na kontrast mezi hlasitostí a tichem. Názorně to předvedli v titulní písni CD Silence Is Sexy z roku 2000, jejíž dobrou polovinu strávili mlčením, přerušeném pouze v okamžiku, kdy si Blixa zapálil svou oblíbenou „žitanku“. Na stejném cédéčku se dopustili svého prvního rádiového hitu – Total Eclipse Of The Sun je sugestivním zvukovým obrazem zatmění slunce, z něhož pěkně mrazí v zádech, zvláště když Bargeld odehraje kovovou trubkou křišťálově čisté sólo na starý radiátor.

Od té doby až dodnes nepřestali „Neubauteni“ toto své zásadní dílo variovat a jejich popularita mezitím zcela logicky nabyla celosvětového měřítka, ačkoliv hudebně trochu ustrnuli. Následující album Perpetuum Mobile z roku 2004 a aktuální CD Alles wieder offen jsou jen dalším krokem k úplnému skloubení někdejších rebelských výpadů s nepodbízivými, nicméně přece jen popovými postupy.

Vyprodaná Archa

„Nejdřív jste jako mladý boxer, který mlátí všude kolem, a pak si uvědomíte, že stvořit ticho je stejně těžké jako stvořit hluk. A navíc, do každé umělecké formy se tak či onak promítá realita. A když je svět moc hlasitý, tak na to umění reaguje pravým opakem,“ vysvětluje baskytarista Alexander Hacke.

Kam ještě mohou staří boxeři v tomto svém snažení pokračovat, aniž by se dostali do slepé uličky, to možná zjistí už za dva dny návštěvníci zcela vyprodaného Divadla Archa.