Už za týden, 11. a 12. září, navíc uslyší návštěvníci dvořákovské koncerty okomentované Pražským studentským orchestrem.

Výstavy, tematicky určené jako připomínka zpravidla kulatého výročí narození nebo úmrtí umělecké osobnosti, mohou být nudné a nijak zvlášť přínosné. To se naštěstí netýká výstavy lapidárně nazvané Antonín Dvořák.

Z 8000 sbírkových předmětů, které se podařilo postupně shromáždit v největší světové dvořákovské kolekci Národního muzea, po důkladném zvažování a promyšlené koncepci, spatří návštěvníci právě tolik, aby jejich přemíra neunavovala a nemátla.

Procházíme-li kolem chronologicky uspořádaných vitrín a kójí, skládá se nám životopis jednoho z našich nejproslulejších skladatelů 19. století názorně a srozumitelně.

Kromě známých údajů a událostí však přišla autorka výstavy Eva Velická se svými spolupracovníky též na řadu originálních nápadů.

Hned zkraje spatříme podrobný grafologický rozbor umělcova rukopisu, poprvé zveřejněný, a tak se dozvíme o jeho povaze leccos překvapivého.

Legendou i bez velkého vzdělání

I když nezískal široké hudební vzdělání, absolvoval dvouleté studium na violu a varhany a svým talentem a obrovskou pílí se vypracoval na špičkově uznávaného světového skladatele.

Zprvu hrál v orchestru Prozatímního divadla pod taktovkou o dvacet let staršího Bedřicha Smetany na violu, a nějaký čas působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha.

Víc než interpretace cizích děl ho ale přitahovala vlastní tvorba. Natolik úspěšně, i když byl samouk, že jeho pozdější přítel Johannes Brahms nezištně nabídl Dvořákovy první skladby svému nakladateli.

Zejména úspěch Slovanských tanců a Moravských dvojzpěvů zajistil hudebníkovi dostatečný příjem, aby se mohl vyvázat ze zaměstnání a zároveň mu otevřely cestu ke slávě. Přesto zůstal skromným, hluboce věřícím člověkem, pro kterého rodina znamenala pevné životní zázemí.
Pro samotného skladatele bylo překvapením, když dirigoval v Londýně Stabat Mater, s jak vřelým přijetím se setkal. A nejinak tomu bylo v Birminghamu, kde poprvé zaznělo Rekviem.

Anglii pracovně navštívil celkem osmkrát, pokaždé s velkým úspěchem. Přesto napsal z britské metropole manželce a dětem: „Už mám tý slávy dost a raději bych už seděl doma mezi svými!“ Z vděčnosti jako uznání jeho vynikajících hudebních schopností mu univerzita v Cambridgi udělila čestný doktorát.

Promoční talár je vystaven v prosklené vitríně, jeho přesná kopie visí hned naproti. Kdo chce, může si ho vyzkoušet.

Málokomu se stane, aby se mu už za života dostalo oprávněného uznání a velké obliby. Zvali ho k dirigování svých koncertů do Vídně, Budapešti, Drážďan, Petrohradu, Moskvy… Logicky, jeho hudbu tak chtěli poznat i v zámoří.

Zakladatelka americké národní konservatoře J. Thurberová mu nabídla místo uměleckého šéfa této hudební instituce. Po krátkém váhání přijal a v New Yorku pobyl tři roky.

K nejvzácnějším exponátům, které dočasně opustily trezorové depozitáře, patří autograf 9. symfonie Z Nového světa, další originální partitury, cestovní pas, taktovka ovinutá stříbrným vavřínem, korespondence, brýle a dosud neznámé fotografie. Také dochované artefakty - například původní kostým vodníka z Rusalky.

Když se nechal fotografovat v ateliéru Langhans, podivil se, že na snímku vypadá moc přísně. „Nebo opravdu tak vypadám?“ Výstavu uzavírá salonek s hudbou a velkoplošnou obrazovkou. Ani na děti tvůrci výstavy nezapomněli. Jsou připraveny tři koutky se skládačkami Dvořákových podob a také jen hmatem rozeznatelná skladatelova tvář a ruka.

Aktuální výstava Antonína Dvořáka trvá do 29. února 2012.

INKA CIPROVÁ