Výtěžek z koncertů, jež se konaly na zámku Dobříš, v Kapli svatého Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy, na zámku Štiřín a v divadle Semafor, půjde na pomoc třiceti dětem z japonského města Rikuzen-Takada, které bylo během katastrofy takřka srovnáno se zemí. Na jaře příštího roku bude těmto dětem umožněn pobyt v České republice.

Paní Tvrdková, málokdo v dnešní době vynaloží úsilí na to, aby z vlastní iniciativy zorganizoval nějakou akci prospěšnou druhým. Vám se to podařilo, během listopadu jste uspořádala po Čechách čtyři charitativní koncerty pro Japonsko. Proč jste se k tomuto kroku rozhodla?

Dlouholetou přítelkyní celé naší rodiny je Eva Miklas-Takamine, která pochází z Čech, pravidelně sem jezdí za rodiči, ale žije v Japonsku. Když přijela letos v dubnu, byla plná dojmů z událostí, které v Japonsku v březnu prožila, a které naprosto změnily život v této zemi. Ona sama strávila během zemětřesení tři hodiny v metru. Eva byla odhodlaná zemi, ve které žije, nějak pomoci. Věnuje se profesionálně zpěvu, pravidelně koncertují spolu s kytaristou Tatsuo Sato v Tokiu, a tak bylo pro Evu Takamine přirozené pomoci uspořádáním charitativních koncertů v České republice.

Měla jste s pořádáním akce nějaké zkušenosti?

Nikdy jsem se nepohybovala v oblasti šoubyznysu a žádnou podobnou akci jsem dosud nepořádala. Vím, že jsem svým způsobem dobrodruh, ale šla jsem do toho, protože jsem věděla, že jde o dobrou věc.

Jaké byly reakce vašich blízkých, rodiny a přátel, na vaše rozhodnutí?

Zpočátku nadšené a s pochopením, ale po měsíci každodenního zařizování mi manžel i dcera řekli, ať jdu od toho, protože jsem byla úplně vyčerpaná. Měli strach o můj zdravotní stav, nicméně já jsem věděla, že z rychlíku už nelze vystoupit, a že vše musím dotáhnout až do konce.

Pomáhala vám vaše rodina s přípravami a organizací?

Ne a ani jsem pomoc po nich nežádala. Bylo to mé rozhodnutí a považovala jsem za správné nikoho organizací koncertů nezatěžovat.

Jak dlouho jste koncerty připravovala a co veškerá organizace vyžadovala?

V dubnu jsem nejprve zamluvila pronájem prostor na zámku Dobříš, v divadle Semafor a v Kostelci nad Černými lesy. Od posledního týdne v srpnu jsem pak na přípravách pracovala každý den. Na začátku září jsem vstoupila do jednání se zámkem Štiřín. Jednání byla v každém místě odlišná, především z důvodu podmínek, které nabízí jednotlivé prostory. Veškerá organizace vyžadovala každodenní koordinování a posouvání jednotlivostí ke stavu, kdy bylo vše připraveno k bezchybnému průběhu koncertů podle představ paní Takamine i mých. Na základě informace od paní Takamine jsem oslovila pana Kučeru, předsedu Česko-japonské společnosti, a ten mi po společném rozhovoru poskytl záštitu nad všemi koncerty. Na základě jeho rady jsem se obrátila se žádostí o udělení záštity i na Velvyslanectví Japonska v České republice. Po důkladné rozmluvě mi byla záštita udělena také od nich.

Co pro vás bylo na celé organizaci nejtěžší?

Samozřejmě, že se nějaké překážky vyskytly. Já si přesně uvědomuji, co bylo nejtěžší, ale nechci to více specifikovat, protože se všechny problémy naštěstí včas vyřešily.

Koncerty nesly název Společně na Zemi. Má toto pojmenování nějaký hlubší význam?

Název celé akce souvisí s otázkami, které se v Japonsku řeší jak v rovině filozofické, tak i mezi lidmi. Jde o to, že katastrofa, která se udála v Japonsku, se týká obyvatel celého světa.

Japonští umělci u nás nejsou příliš známí. Musela jste tedy vynaložit nějaké prostředky k propagaci akce?

Bez propagace by se úspěch takové akce vůbec nedal předpokládat. Obrátila jsem se na jednu tiskárnu, se kterou jsem spolupracovala v uplynulých letech. Ta sponzorsky vyrobila podle mého návrhu plakáty i letáčky se všemi informacemi i programem koncertů. O jednotlivých koncertech informovala veřejnost také místa, v nichž se koncerty konaly, stejně tak propagaci zajistila i Česko-japonská společnost.

Koncerty jste se rozhodla uspořádat na zámcích (Dobříš, Štiřín, Kostelec nad Černými lesy) a v divadle Semafor. Proč právě na těchto místech?

Jednotlivá místa jsem zvolila díky jejich důstojnosti a také proto, že jsem je znala a na každém z nich jsem již nějaký koncert navštívila. Všechna místa si považovala za čest, že se na nich charitativní koncert uskuteční.

A jaká nakonec byla na koncertech návštěvnost? Jakou měly odezvu?

I přes využití veškeré dostupné propagace byl zájem veřejnosti takový, jaký lze v současné české společnosti bohužel očekávat, takže kapacita sálů nebyla plně využita. Já sama jsem předpokládala, že dorazí například více studentů japanologie. Na druhou stranu mě překvapilo, kolik lidí vážilo kvůli koncertům dlouhý a nákladný let až z Japonska. Na Štiříně byl Evy kamarád, do Kostelce přiletěla Evy přítelkyně s dcerou. Na Dobříš dorazilo sedm Eviných přátel, kteří dokonce během letu pro návštěvníky koncertů vyrobili 600 dárečků. Mile mě i paní Takamine překvapila také paní Věra Čáslavská, která se přišla podívat na koncert do divadla Semafor. Reakce lidí, kteří koncerty navštívili, byli i přes specifickou atmosféru na jednotlivých místech shodné. Byli ohromeni lidskostí, bezprostředností a obětavostí a vyjadřovali uspokojení.

Dovedla byste označit jeden koncert jako nejlepší?

To nejde, protože na všech bylo něco úžasně citově naplňujícího a i přesto, že program byl stejný, tak se jednotlivé koncerty lišily. Například v Kostelci nad Černými lesy v Kapli svatého Vojtěcha se netopilo. Nevypadalo to jako problém, protože ještě den před konáním koncertu bylo šest stupňů. V den koncertu se ale ochladilo a bylo minus deset. Zima však stmelila všechny diváky, lidé měli na židlích deky, atmosféra byla i přes zimu skvělá. Dobříš měla naopak obrovsky honosný nádech, v Semaforu byla legrace… Opravdu se nedá říct, který koncert byl nejlepší, každý měl něco do sebe.

Jak bude nyní naloženo s vybranými penězi?

Zisk z koncertů byl vyúčtován na Velvyslanectví Japonska a podle původních předpokladů bude využit Česko-japonskou společností na ozdravný pobyt třiceti dětí z města Rikuzen-Takkada na jaře příštího roku v České republice. Z pořádání koncertů vyplynula nabídka od Kostelce nad Černými lesy i ze zámku Dobříš, že děti z Japonska se mohou zdarma zúčastnit akcí na těchto místech.

Nyní, když už víte „jak na to“, uvažujete nadále v charitativních aktivitách pokračovat?

Po absolvování turné ve mně zůstaly dva pocity. Za prvé, že uspořádání takové akce pro jednoho člověka znamená nepředstavitelný výdej energie. Takže už o pořádání žádné podobné akce neuvažuji. Za druhé pak dobrý pocit z výsledku a odezvy, kterou koncerty vyvolaly, jak u návštěvníků, tak u mých přátel.

Rozšafná Michaela