Proč by se děti měly přihlásit zrovna do vašich divadelních kroužků, a ne třeba na sborový zpěv nebo focení?
Proti sboru ani focení nic nemám. Ale pokud si najdou čas i na divadelní kroužky Paměti národa, pomůžeme jim trochu proniknout do událostí 20. století a seznámit se s konkrétními příběhy lidí, kteří dramatické chvíle uplynulého století prožili mnohdy doslova na vlastní kůži.

Bude to bavit i děti, které třeba o naší válečné a poválečné historii nic nevědí a dějepis je nezajímá?
Jsme lidé a máme společnou jednu vlastnost rádi vyprávíme příběhy. Tak to bylo odjakživa a myslím, že i pro ty, kteří dějepisu právě neholdují, je to nenásilný způsob, jak porozumět tomu, co se děje a dělo kolem nich. Myslím si, že dvacáté století je plné příběhů, nad kterými mnohdy zůstává rozum stát.

Čím se odlišují vaše kroužky od „klasických dramaťáčků“?
Je tu právě ještě ten dokumentární rozměr snaha zachytit příběh pamětníka, pídit se po okolnostech, a pak to převést do divadelní formy.

Už jste vybrali konkrétní příběhy, se kterými budete s dětmi pracovat?
Některé příběhy už máme vybrané, ale předem zatím není přesně dáno, se kterými příběhy budeme s dětmi ve skupinách pracovat. Je vždycky dobré, když příběh vzejde přímo z místa, kde se děti scházejí, anebo když přijdou samy děti s konkrétním námětem, třeba z rodiny. Ještě je to tedy zatím otevřené.

Jak přesvědčit teenagera, že mohou být kroužky zajímavější než třeba YouTube?
Mě by určitě bavil fakt, že se budu setkávat se svými vrstevníky, kteří se snad brzy stanou kamarády, přímo v divadelním prostoru. Mám obrovskou radost, že nám své prostory nabídla divadla, do kterých sama velice ráda chodím. Zatím je jasné, že kroužky budou probíhat v prostorách Divadla v Dlouhé, Divadla pod Palmovkou a Divadla Na Jezerce, jednáme i s divadly na Praze 6.

Jaký je dosavadní zájem?
V současné době máme sto přihlášených dětí, což nás moc těší. Ještě zbývá asi dvacet volných míst.