Tak jako v předchozích štacích začali instrumentálně, mixem skladeb z alba Duke – Behind The Lines a Duke’s End. Samozřejmě s Collinsem za bicími. Poté přišly na řadu popové hity No Son Of Mine a Land Of Confusion. Tyto zaručené trháky překvapivě vůbec nerozhýbaly vlažné pražské publikum. Je pravda, že kapela působila v úvodě spíše křečovitým dojmem, ale Phil Collins dělal, co mohl. „Je to speciální večer pro nás a doufám, že bude i pro vás,“ řekl.

Vzápětí odlehčil poněkud napjatou atmosféru tím, že si začal fotit překvapené publikum. Collins ale dováděl jako mladík v průběhu celého koncertu. Nejenom že skvěle a téměř bezchybně zpíval, ale velice často usedal za bicí, dělal si legrácky ze svých spoluhráčů a špásoval s publikem. Vrcholem jeho showmanství byl odzemek s tamburínou, který si vystřihl v druhé polovině koncertu a za který sklidil zasloužené ovace.

Zvuk kolísal, ale to přebila světelná show

Slabší den si zřejmě vybrali zvukaři. Zvuk totiž místy nepřiměřeně kolísal, což bylo nejmarkantnější u bicích. Sada Chestera Thompsona měla čistý krystalický zvuk, na rozdíl od té Phila Collinse, která byla příliš basová a nevýrazná. Genesis jakoby ke svému výkonu potřebovali tmu. Právě se soumrakem totiž přišlo to správné vystupňování atmosféry, která koncertu v první polovině chyběla. Z pompézního pódia začaly vystupovat plastické obrazce, vždy podle skladby, kterou kapela právě hrála. Na obrazovce se během skladby In The Cage objevil animovaný běžec v retrostylu osmdesátých let nebo strašidelné město v Home By The Sea. Jindy zase pódiem proplul výjev z Munchova obrazu Výkřik. Osobité prezentace se dostalo i skladbě Domino. Té předcházela Collinsova vtipná hra s publikem. V ní zpěvák přiměl ochozy, aby pod jeho taktovkou vytvořily zvukový dominoefekt.

V poslední hodině, dvouapůlhodinového maratonu, už kapela šlapala na plné obrátky. Fanouškům kapely se dostalo všeho, co si od Genesis přejí – pompézní show, vtipného frontmana a vydatnou porci starých hitů. A aby toho nebylo dost, tak před posledním dvojzápřahem I Can’t Dance a The Carpet Crawlers se kapela rozloučila působivým ohňostrojem. Genesis tak po rozpačitém úvodu nakonec Prahu přeci jenom pohladili po duši.