Zopakovali tak statistiku z jejich premiérové návštěvy Česka v září 2008: tehdy vydali čtvrtou řadovou desku Viva la Vida or Death and All His Friends a vyprodali O2 arenu. Teď dokončují turné k loňské páté řadovce Mylo Xyloto a skutečnost, že se k nám po tak relativně krátké době podívali znovu, českého fanouška potěší dvojnásob. V posledních 14 dnech totiž rozhodně neobrážejí béčkové štace: olympijský stadion v Londýně, Mnichově, Stade de France v Paříži… a mezi tím i náš Eden.

Cesta z Ruska a slušná předkapela

„Měli jsme na výběr mezi Varšavou a Prahou, blíž nám nehrají. Zaplaťpánbůh, jsme tady, přestože jsme si od překupníka na Ukrajině koupili falešné lístky, zjistili to na poslední chvíli a museli si kupovat vstupenky znovu," říkala u vchodu skupinka posluchačů z Ruska, kteří spolu se Slováky tvořili na první pohled nejpočetnější zahraniční fanouškovskou komunitu. Prim ale pochopitelně hráli domácí.

Čtěte také: Toto zahráli Coldplay v Praze

A ti od začátku mohli na fotbalovém stadionu sledovat prvoligovou (spíše ovšem srovnávejte s Premier League než Gambrinus ligou) show. Na mladé indie-gothic zpěvačce Charli XCX bylo sice ještě patrné, že se na turné s Coldplay dostala spíše velkým dílem štěstí (jako last-minute náhrada za R&B naději Franka Oceana, který bohužel přišel o hlas a zrušil letní koncerty), ale už indie-popová Marina and the Diamonds předvedla vedle výrazných křivek v přiléhavém šatu i slušný mix tanečních melodií s působivým kontrapunktem v podobě úsporného shoegaze pohybu. Mezi svoje vzory zmiňuje Garbage, Madonnu, Blondie nebo Britney Spears a esence všech zmíněných její vystoupení mělo. I když z kategorie nezapomenutelných taky nebylo.

Vizuální orgie

Tím naopak byl kolem 20.40 nástup Coldplay. Obří scéna, orchestrální intro z filmu Návrat do budoucnosti, předehra v podobě instrumentálky Mylo Xyloto a už ohňostroj, pětice kruhových obrazovek s pestrobarevnými, přesto praktickými projekcemi a skladba Hurts Like Heaven. K tomu specialita v podobě na dálku ovládaných náramků, které všichni návštěvníci dostali u vchodu: ty začaly světélkovat. Poprvé snad od show Robbieho Williamse před šesti lety v Německu jsem měl pocit, že to po vizuální stránce „stojí za ty prachy". Ačkoli zrovna od Coldplay, kapely, která na přelomu milénia začínala s deskou Parachutes jako parta melancholiků, co si vystačí s klavírem, kytarami a svými depresemi, bych to nečekal.

A bylo ještě veseleji, to když při skladbě In My Place ze zásadní druhé studiovky A Rush of Blood to the Head z roku 2002, která definovala zvuk „velkých Coldplay", vylétlo do vzduchu tisíce kreativně vystřižených barevných papírků, mezi nimiž se na prodlouženém molu proplétal zpěvák kapely Chris Martin, a po koncertě pak posloužily jako vděčná dekorace pro fotící se skupinky.

Jen jednou Coldplay sáhli i do dob, kdy Chris Martin spíš než dárky pro dceru Apple, syna Mosese a manželku Gwyneth Paltrow řešil, jak zaplatí nájem: v podobě skladby Yellow. „Temnou" éru kapely částečně reprezentovaly ještě skladby Warning Sign nebo jeden z největších hitů Coldplay vůbec, The Scientist, jinak ale Britové spíše vystupovali ve svojí novější, veselé podobě.

Od depresí k optimistickému poprocku

Lamentovat nad tím nemá smysl, Martin je jednoduše jiná povaha než Thom Yorke z Radiohead, s kterým ho kdysi tak moc publicistů chtělo spojovat.

Od chlapa, který vyrůstal na a-ha, jež byli až na první desku vždy na cestě mezi totálním mainstreamem a sofistikovanějším popem, rád si pustí Johnyho Cashe, Boba Dylana, Arcade Fire, ale taky třeba Take That, Leonu Lewis nebo Westlife, nelze čekat, že zůstane u hledání složitějších způsobů k oslovení publika a místo Rihanny vytáhne třeba Janelle Monáe.

Lze se jen dohadovat, jak tento přímočarý optimismus a často až banální popěvky, jako v případě singlu Paradise, naživo fungují: někdy dokonale, třeba při skladbě Viva La Vida, kterou si publikum prozpěvovalo ještě dlouho po skončení koncertu. Jindy méně: třeba při hymnické, ale poněkud stereotypní a jakoby prázdné Don't Let It Break Your Heart z poslední desky.

Koncert mohl být zcela jistě delší než 100 minut a kdo si před příchodem přečetl setlist některé z nedávných show ostrovanů, nemohl být překvapen. Ale Coldplay si sami vybrali, že spíš než překvapovat, budou plnit sny a očekávání. Jak sobě, tak fanouškům. Dělají poprock s Rihannou, ohňostroji a balónky. Dost dobře si dokážu představit, že Coldplay jejich nedělním pražským koncertem polovině zúčastněných splnili sen a příště u nás budou potřebovat ještě větší místo, protože prodají 50 000 lístků. A proč? Protože to dělají dost dobře.