Ve čtvrtém patře Staroměstské radnice ve čtvrtek začala výstava, která bez nadsázky může překvapit skoro každého Pražana. Ukazuje totiž, jak vypadala Praha na fotkách dávno před lety. O expozici nazvané Fotografování pražské architektury 1848 - 1921 jsme si povídali s jejím autorem, historikem fotografie a publicistou Pavlem Scheuflerem.

Jak se vůbec zrodila myšlenka uspořádat takovouto výstavu?
Už řadu let jsem chtěl udělat výstavu, která by ukázala proměny fotografování hlavního města. Ani ne tak to, jak se měnila Praha a její stavby, ale ukázat, jak se měnilo fotografování jako takové. A hlavně ukázat měnící se vztah fotografie a společnosti. Dnes je samozřejmě fotografie klíčové médium, bez kterého si nedokážeme život moderní doby představit. Chtěl jsem proto ukázat, jak k tomu došlo, že se fotografie dostala do pozice, v jaké je dnes.

A ukázalo se vám, že v období, z kterého pocházejí snímky na této výstavě, se vztah lidí k focení hodně změnil? Tedy, že se postupně z koníčku pro pár „vyvolených“ stala masová záležitost?
Úplně to z této výstavy nevyplývá, ale objevují se tu i amatérské fotografie, které svědčí o tom, že se fotografie stávala čím dál dostupnější. Máme tu snímky třeba Jaroslava Petráka, který byl obyčejný úředník, ale zároveň se stal výraznou postavou amatérské fotografie.

Jací lidé vůbec v druhé polovině 19. století fotili? Člověka hned napadne, že asi nešlo o právě masový a dostupný koníček…
Zdá se nám, že amatérsky fotili jen ti, co na to měli. Ale tak úplně pravda to zase není. Pokud byl někdo do tohoto média opravdu zapálený, nemuselo jít o žádného zbohatlíka, dokonce ani ne ze střední vrstvy. Samozřejmě, že hlavně fotografovali majetní lidé, kteří si mohli dovolit pořídit drahou techniku, ale výjimkou nebyli ani prostí lidé či výtvarníci…

Nejstarší fotka, kterou tady můžeme vidět, je z roku 1848. Existují i nějaké starší snímky Prahy?
Osobně se domnívám, že ano. Ale bohužel o nich nevíme. Už několik desetiletí je nejstarší doloženou fotografií Prahy pohled na svatováclavskou mši na Koňském trhu z roku 1848, jejíž litografií také celá naše výstava začíná. Ale moc bych si přál, kdyby se nám někdy povedlo najít ještě starší fotky… Například Karlovy Vary, Brno nebo Litomyšl je mají…

Čím si vysvětlujete, že zrovna Praha nemá starší snímek?
Je to zvláštní. Sám nevím.

Podařilo se vám při přípravě této výstavy narazit na nějaká nová, překvapující zjištění?
Zajímavým objevem je, že se našla fotka Křížovnického náměstí, která souvisí s Williamem Henry Fox Talbotem. Je velmi zajímavé, že právě Talbot, jakožto jeden z otců fotografie, má fotku Křížovnického náměstí. I když si myslíme, že nebyl jejím autorem. Pouze užil cizí fotku a udělal z ní tisk. Jsou tady ale i některé další objevy. Třeba významným německým fotografem byl Hermann Krone. Fotil Krkonoše, českosaské Švýcarsko, ale nevěděl jsem donedávna, že fotografoval i Prahu. Až při přípravě této výstavy jsem objevil jeho fotku Příkopů, která je tady a je skutečně hodně zajímavá. A pak jsou tady i známé věci, jako jsou obrovské soubory vídeňského fotografa Andrease Grolla, o kterých se mezi odbornou veřejností ví, ale přesto stojí za to je dále veřejnosti ukázat.

Jak dlouho výstava, jako je tato, vůbec vzniká?
Prakticky celý život. Historií fotografie v českých zemích se totiž zabývám už desetiletí…

Dá se říct, že to byla vaše záliba už v dětství?

Vychází to ze sbírky, kterou už ve 20. letech 20. století schraňoval můj dědeček. Takže je tu určitý základ už dávno v minulosti. Také moje první knížka, vydaná v roce 1984, už ukazovala zájem o fotku a Prahu. Už tehdy mě fotografie zajímala, ne ani tak z pozice dějin umění, ale spíše jako technický fenomén.

Nicméně, lze předpokládat, že většina Pražanů se na výstavu přijde podívat hlavně proto, aby si prohlédli, jak místa, kterými denně procházejí, vypadala kdysi…
Ale to mě také samozřejmě vždycky zajímalo a nikdy nepřestalo fascinovat. Baví mě srovnávání starých a nových pohledů. Nejde totiž „jen“ o ty dva pohledy, ale také o vše, co se událo mezi nimi.

Zůstaňme na chvíli v této rovině. Pokud byste měl vybrat některé pro vás obzvlášť fascinující proměny… Které by to byly?
Je jich samozřejmě spousta. Ale upozornil bych například na park před hlavním nádražím. Byl to úžasný libosad s jezírkem, fotku tady máme. A všichni víme, jak to před nádražím vypadá dnes. Nebo známý příklad Těšnov, který byl podle mě naprosto nesmyslně zbouraný. Vůbec, často si říkám, že se příliš zbytečně mnoho bourá a stavějí se nové objekty, které se do daného prostoru nedokáží začlenit. Nejen v Praze se bohužel dějí architektonická zvěrstva… A i tento aspekt může být na této výstavě cenný. Poukázat na to, zda bychom neměli být někdy při nakládání s kulturním dědictvím obezřetnější.

Zaslechl jsem tady, že výstava by měla být součástí určitého triptychu…
lánujeme ještě dvě výstavy, které by měly na tuto navázat. Další bude mapovat léta 1922 až 1960, kdy byl znovu přijat zákon o rozšíření Prahy. Od 1. ledna 1922 se k Praze připojila města a obce v jejím sousedství, jako třeba Královské Vinohrady nebo Vršovice. Praha se celkově hodně rozrůstala, prožívala vzrušené meziválečné období, válku a léta po ní… Bude tedy rozhodně co vystavovat.