Chladnou hlavu si pianista zachová, když řeší pouze hudbu, a ne sebe

Kdybyste měl jmenovat pět nejdůležitějších okamžiků, osob nebo událostí ve vaší kariéře, které by to byly?

Začnu u osob. Určitě profesor Ivan Klánský na Akademii múzických umění v Praze. Z událostí pak vítězství v Pražském jaru, vystoupení na BBC Proms v Londýně a debut jak s Českou filharmonií, tak s Berlínskými filharmoniky.

Na piano hrajete od čtyř let. Věděl jste už tehdy, že se tomu chcete věnovat i v dospělosti?

Kupodivu docela ano. Byl jsem si jistý a od dvanácti si za tím šel. Ačkoli v tomto věku máte o hudebním průmyslu trošku jinou představu. Myslíte si, že stačí pilně cvičit a hrát natolik dobře, abyste se prosadili v nějaké soutěži. Jenže to je tak desetina úplné pravdy. Nicméně jistá míra naivity je u umělce absolutně nutná. Kdybych byl od začátku daným produktem, nebylo by to přirozené. Navíc si člověk musí zachovat pocit, že umění, hraní i celkové vyjádření je na prvním místě. Nikdy by to nemělo přerůst v jakousi cestu za kariérním růstem.

Váš repertoár sahá od barokního období až do moderny, je to tak?

Zaměření či širší rozptyl je u mladého pianisty samozřejmostí. Už když začínáte na soutěžích nebo přijímacích zkouškách je potřeba zvládat průřez napříč obdobími. Ne si vybrat jednu těžkou skladbu a tím ostatní oslnit. Je potřeba ukázat schopnost rozlišit jednotlivé styly. Od Bacha přes Beethovena až k romantice a moderně. Postupem času teprve vzniká větší prostor pro to vybírat si, profilovat se a ukázat, jaká je vaše silná stránka a parketa. Dnes se navíc pěstuje maximální možná autenticita interpretace, včetně národnostní. Bývá trendem, že když chcete uvést třeba Rachmaninovův klavírní koncert, tak si pozvete ruského pianistu.

Cílem umělce je tedy být určitým způsobem univerzální?

V podstatě to je tak, že většina hudebníků se snaží mít široký rozptyl, aby byli co nejvíce použitelní. Na druhou stranu ale mít i věci, které jsou vaší specialitou a jste v nich dobří natolik, aby to byla taková vaše pečeť.

Jakou specialitu máte vy?

Hodně inklinuji k hudbě raného romantismu, což je Fryderyk Chopin, Franz Schubert, Robert Schumann. Ty mám velmi rád. Za české skladatele je to pak Bohuslav Martinů a Leoš Janáček, který je jakási moje trvalka. U českého pianisty se logicky očekává, že české skladby bude zařazovat.

U vás ale často bývá uváděno, že jste přímo odborník na interpretaci české hudby. Jak to vzniklo?

Celkem spontánně, přirozeným vývojem. Jsem ze severní Moravy, takže jsem právě hodně inklinoval k Leoši Janáčkovi. Po ukončení studia jsem chtěl dělat ještě doktorát a 
v té době přišlo několik nabídek ze zahraničí, na kterých se objevoval zase Bohuslav Martinů. Spojil jsem proto příjemné s užitečným a vzal jsem si to jako téma doktorandské práce. Teoreticky jsem tak neplánovaně doktor přes českou hudbu.

Odehrál jste toho mnoho. Byla nějaká skladba, ze které jste měl vyloženě strach?

To mám z většiny skladeb před koncertem. Určitá míra respektu je vždy na místě. Když si řeknete, že je to pro vás pohoda, tak do výkonu nedáte maximum. Pokaždé se obávám něčeho jiného. Někdy, abych se trefil přesně do stylu, jindy jsou zase v některých skladbách pasáže, kdy vám hrozí, že se úplně rozejdete s orchestrem. My říkáme, že spadne řemen. Tyto skladby jsou napsané dost riskantním způsobem. Když je cvičíte sami, je to bez problémů, ale souhra s orchestrem vás plete.

Takže trpíte trémou?

Určitě. Měl jsem s ní docela velké problémy už na škole. Teď bych řekl, že se mi to podařilo celkem zvládnout. Pořád ji sice mám, ale je to nutný druh trémy, která navozuje správné napětí a generuje dobrý adrenalin. Jen dvakrát v životě se mi zatím stalo, že jsem trému neměl a musím říci, že to byly jedny z mých slabších koncertů.

Jak jste na to přišel?

Když jsem hrál s Berlínskou filharmonií, tak se jednalo o dva koncerty vzdálené od sebe jen týden. Jeden byl v Berlíně a druhý v Praze. Protože se vystoupení natáčelo, dostal jsem hned nahrávku. Zkusil jsem si to znovu zahrát doma v klidu společně s tou nahrávkou. Musím přiznat, že jsem měl problém stíhat svoje vlastní tempa, která jsem hrál jen tři dny předtím. Rozdíl byl jediný a to právě v tom pódiovém adrenalinu, kterému předchází tréma.

Znamená to, že jste ani nehledal způsob, jak se nervozity před koncertem zbavit?

Hledal. Chvíli. Došel jsem k tomu, že zkrátka nemají všichni výbavu na to, aby vystoupili na pódium před tři tisíce lidí, zahráli těžkou skladbu a ještě jim to dělalo radost. To znamená, že je skupina lidí, kteří trému vůbec řešit nemusí, pak je část, která se přes to nepřenese a dělat to nemůže. Nejpočetnější skupinu ale tvoří právě ti, kteří se k tomu musí časem dopracovat jako já. Tréma u mě byla tvořena vlastním egem. Chtěl jsem uspět, měl jsem ambice a zároveň jsem od sebe hodně čekal. Cítil jsem, že mám talent a věnoval jsem tomu hodně času a energie. Tudíž jsem chtěl, a chci, aby výsledky byly někde vidět, a já plnil i očekávání ostatních. Než jsem se od toho oprostil a soustředil se méně na sebe a více na hudbu, byla nervozita vážně drtivá.

Vyučujete také na akademii. Je právě toto jedna z věcí, které se snažíte studentům vštípit?

Ano. I když jen hrstka studentů se dostane na takovou úroveň, aby něco takového museli řešit. Mohu jim něco vykládat od rána do večera, ale svou cestu si musí najít sami. Velmi důležité je především naučit studenta hudebně přemýšlet a správně cvičit. Není problém udělat skvělou hodinu, ve které se budeme všichni příjemně bavit, ale až ze školy student vyjde, úroveň jeho hry může spadnout. Mou ambicí není vyrábět kopie Iva Kahánka. A samozřejmě ani neexistuje jen jeden způsob interpretace.

Jak rychle rozpoznáte, na co se u studenta zaměřit?

Základní věci poznám už po první hodině. Mnohdy je velmi zajímavé vidět studenta nejen ve škole, ale minimálně jednou ho slyšet hrát naživo venku. Občas se totiž zdá, že jsou některé věci vyřešené, ale na vystoupení zjistíte, že vyřešené nejsou. Když jste v psychickém tlaku, který na koncertě je, máte tendenci vracet se k tomu, v čem se cítíte pevně. Což jsou často právě zlozvyky.

Vyžaduje podle vás mimořádný talent nějaké oběti?

Svým způsobem ano. Je to až zvláštní. Faktem ale je, že mnoho vynikajících hudebníků nemá jednoduchý život, často například rodinné vztahy. To pak může jeho hudební vývoj komplikovat.

Mohla by to být jakási cena za jejich genialitu?

Ano. Vyrovnaná osobnost, která je spokojená a v pohodě většinou nemá naléhavou potřebu cosi sdělovat, umělecky se vyjadřovat. Určitá míra patologie tam tedy zřejmě musí být. Pak už jde jen o to, zda míra patologie kromě toho, že inspiruje, zároveň dotyčného neblokuje ve věcech naplňování. Tím jsme mimochodem narazili na jednu z nejhlubších filozofických otázek umění. Jestli člověk opravdu musí být tak trochu blázen, aby měl něco navíc.

Dosáhl jste mnoha úspěchů. Vystřelilo v některých chvílích vaše ego až moc nahoru?

Nemám ten pocit. Měl jsem vždy opačný problém a tendence se podceňovat. Jenže i vlastní mindráky jsou někdy hnacím motorem. Na základní škole jsem nebýval nijak oblíbené dítě, spíše klasický třídní tlouštík. Jsem společenský člověk, tudíž mi to dost vadilo. Na druhou stranu jsem si vybudoval vnitřní vesmír, bez kterého bych rozhodně nebyl tam, kde jsem nyní. Chodil bych s klukama na fotbal a ven. Takhle jsem seděl u piana a cvičil. Vše je ale dvojznačné a záleží na vás, do jaké míry to zužitkujete, co si z toho vezmete.

Takže, co byste chtěl ještě v budoucnu dokázat?

Prestižních pódií a míst, kde bych si chtěl zahrát je moc. Mám i repertoárové ambice. Met je pořád dost. V současnosti si spíše hlídám, aby množství práce výrazně nepřeváželo nad ostatními složkami života a zůstala mi stále radost z hraní. Protože umění se nedá dlouhodobě dělat jako povinnost. Musím se pořád ke klavíru těšit. Jedna z mých největších ambicí proto je, udržet si radost, případně ještě znásobit tu, kterou ze své práce mám. Jedině tak se totiž člověk dál rozvíjí a výkon jde nahoru. A ruku v ruce s tím pak stoupá i umělcova kariéra.

Čtěte také: Pianistou roku 2016 se stal Vít Křišťan