České lvy vyhrála Cesta ven

Ta dobrá potvrdila, že inovace večera v režii akademiků (s výjimkou Jima Carreyho, o jehož autenticitu se hosté večera přou asi ještě teď) jde správným směrem. Tah s renomovanými lékaři jako předávajícími dal udílení cen patřičnou noblesu a často nečekaný humor (chybělo jen úvodní vysvětlení, proč k téhle volbě akademici sáhli). Na scéně se vystřídaly snad všechny kapacity české medicíny, od gynekologa Karla Šuka až po kardiochirurga Pavla Pafka.

Jako zlatý hřeb dorazil Bohdan Pomahač, jehož úspěchy v plastické chirurgii zná celý svět. „Měl dát cenu za masky," neslo se večírkem. U osobnosti jeho formátu ovšem nemohlo být pochyb, jaké ceny se chopí. Ostatně, sám prý o předání lva za nejlepší film akademiky požádal. Milé osvěžení přineslo nápadité podání klasiky od dámského kvartetu z Hamburgu.

Večer mohl být ale o něco kratší, téměř dvouapůlhodinový ceremoniál je pro udílení domácích cen prostě dlouhý. A to navzdory tomu, že moderátorka Lucie Výborná odvedla skvělou práci a pro svižnost večera dělala maximum.

Špatnou zprávou je, že akademici si tak trochu nerozumí. Pošle-li významná filmová instituce do oscarového boje určitý snímek (v tomto případě Fair Play), je to signál, že ho považuje z dané roční produkce za nejlepší. A měla by za ním stát. Akademici sice obdařili sportovní drama Andrey Sedláčkové patnácti nominacemi, nakonec mu ale nedali jediného lva. Prazvláštní hry.

Překvapilo to i některé akademiky. „Je to divné," přiznal Jan Svěrák. „Ale jsme jen lidé. Když vyjdou ceny kritiky, kde vy novináři dáte hlavní ceny Cestě ven, řeknou si akademici: na tenhle film se musím zaměřit. Takže ceny kritiky kalí vodu, zásadně ovlivňují ceny akademie. Což není dobře, to připouštím." Sám stranil jinému adeptovi: filmu Pojedeme k moři. „Je to svěží, novátorské, jiné a talentované," shrnuje Svěrák přednosti debutu Jiřího Mádla, na kterého nakonec také lev nezbyl.

„Když má člověk patnáct nominací a pak nevyjde nic, není to zrovna důvod k tomu si cestou domů výskat," komentovala to režisérka, která už má v hlavě další scénář. „Ale Petrovi to moc přeju. Vím, že natáčel v nesnadných podmínkách, složitě sháněl finance, šlo o neobvyklý projekt s neherci. Zaslouží si to."

Fair Play nakonec ocenili alespoň diváci, režisérka si odnesla cenu filmových fanoušků. Po třech lvech si odnesly filmy Tři bratři a Díra u Hanušovic, jednu hudební vyhrál film Ondřeje Sokola Krásno. Nejlepším dokumentem se stala Olga Miroslava Janka, cenu za mimořádný přínos českému filmu převzala režisérka Drahomíra Vihanová.

„Akademici patrně vyšli z toho, že dělám film už dlouho a měla bych toho nechat. A řekli si: Charón s lodí čeká, šup šup, ať to s ní stihneme ještě před kremací," glosovala to s příslovečným sarkasmem filmařka, jež má na kontě mj. hrané filmy Zabitá neděle a Pevnost i dokumenty Za oknem či Proměny přítelkyně Evy.

Vzývané gejzíry emocí se nekonaly (sympaticky bezprostřední byla jen Simona Rybáková s cenou za kostýmy ke Třem bratrům), někteří vítězové, jako kameraman Štěpán Kučera, naopak toužili „zmizet". A finální zpráva o českém filmu 2014? Nelichotivá. V kinech se sice loni prodal na domácí film každý čtvrtý lístek, žádný převratný počin ale rok nepřinesl. A vítěznou Cestu ven vidělo necelých pět tisíc diváků…

Ivan Trojan: Žil jsem pomalostí

Šestý lev pro Ivana Trojana. To je soška, kterou si herec v sobotu odnesl za výkon ve filmu Miroslava Krobota Díra u Hanušovic. Přiznal, že to nečekal a že by ji přál jinému soupeři.

Komu byste letos lva dal?

Asi Bolkovi Polívkovi. Je to herec s velkým obsahem, má v sobě klauna i moudrost. A zvláštní lehkost, kterou má málokdo z nás. To všechno ukázal znovu ve filmu Andělé všedního dne.

Vy jste lva získal za starostu, který tak trochu neví, co se sebou.

Ano. Mně se na něm líbilo, že je to člověk, který není na svém místě. Ale svůj úděl poměrně statečně nese. Takových jsou nás zástupy.

Při natáčení jste byli všichni celou dobu na místě, nebyla to pak už trochu ponorka?

Vůbec. Mirek nám dopředu řekl, že by byl rád, abychom tam byli co nejvíc. Takže i když jsme třeba měli tři dny volno, zůstávali jsme. Vybavuji si, že po takových čtyřech dnech do mě zvolna vstoupila ta zvláštní pomalost, která to místo prostupuje. Když byly problémy, řešily se, ale beze spěchu. Na všechno byl čas. Nebyla to ta známá hektičnost spojená s Prahou, rád jsem tomu podlehl.

Vy žijete jako jeden z nejvytíženějších herců ve velkém profesním i životním stresu. Vyhovuje vám to, nebo vás občas přepadá touha utéct právě do takových míst, kde se odehrává Díra?

Asi mi ten stres vyhovuje. On mě zároveň zabíjí i dává energii. Je v tom zvláštní paradox a rozpor. Ale díky tomuhle filmu jsem si mohl prožít i to jiné vnímání času a života. To je dar našeho povolání, že tímhle můžu projít. Ale moje cesta to není.

Jaké další projekty vás čekají?

Měl jsem spoustu plánů a nápadů, ale postupně všechny odpadaly. Až zbyla režie v Dejvickém divadle, o kterou se teď pokouším. Měla být první čtená zkouška, ale já řekl – nebude nic, nemám text. Leda bychom to zkusili společně, chcete do toho jít se mnou? A soubor řekl ano. Takže to bude výsostně autorská věc. Ustoupit už nemůžu, je bohužel stanovené datum premiéry. 11. dubna. Držte mi palce.

Jaroslav Plesl: Pět dní jsem čekal na déšť

S Ivanem Trojanem přinesli filmu Díra u Hanušovic dva České lvy. Jaroslav Plesl tu hraje nezapomenutelnou postavu vesnického blázna zamilovaného do hlavní hrdinky, kterou ztvárnila Táňa Vilhelmová.

Čekal jste to?

Nečekal, ale přál jsem si to. Byla to moje pátá nominace a první proměněná.

Přinejmenším za ten dialekt, kterým jste všichni museli mluvit, je cena zasloužená…

No, nebylo to snadné. Ale kamkoli teď přijedu, nadávají mi, že je špatný. No, co nadělám, je to holt takový dialekt v mém stylu.

Čím pro vás Krobotova Díra je?

Je to dost drsný film, ale má nadhled a smysl pro humor. Takový skrytý. Řada lidí, která šla do kina, asi čekala cosi na způsob sitcomu Čtvrtá hvězda a pak byla zklamaná. Tady je také humor, jen je jiný.

Působilo na vás místo, kde jste točili?

Hodně mě zasáhlo. Když jsem přijel, mělo se točit v dešti. Všichni říkali, že v Jeseníkách ustavičně prší, mělo to jít lehko. Ale vpadl jsem do horkého léta a ani kapka. Pět dní jsem čekal na déšť… Hezky v hospůdce U pytláka, Jeseníky do mě zvolna vstupovaly a vstupovaly, až mě celého prostoupily.

Byla výhoda, že jste se tu sešli prakticky všichni z téhož divadla?

Ano. Ale pohodové prázdniny nebo lázně to fakt nebyly. Mirek je náročný režisér. Rozhodně to nevypadalo tak, že bychom si řekli: típnem cigáro a natočíme film. Scény se zkoušely, jely se mnohokrát, docela těžká práce.

Vybaví se vám nějaký opravdu obtížný moment?

Ani ne. Já spíš narážím na to, že jsem na place vážný. Nevtipkuju. Táňa Vilhelmová mi občas říkala: ty jsi nějak smutný. Ale já jsem jen vždycky soustředěný, snažím se zahrát to, jak nejlépe umím.

V čem novém vás uvidíme?

Za čtrnáct dní začnu točit s Viktorem Polesným dvoudílný televizní film Zločin v Polné, o hilsneriádě, je to krásný, ale těžký scénář, už měsíc se učím texty. Hraji doktora Ouředníčka, což byl Hilsnerův obhájce, velkou roli tu mají soudní procesy. Těším se na to.