Téma odsunu Němců je ve vaší knize pojato tak naléhavě, až má člověk pocit, že se vás nějak osobně dotýká. Je tomu tak?

Všechno, co se stane druhému člověku, se mě dotýká. Dobře, k organizovanému odsunu podstatné části německého obyvatelstva z Čech a Moravy obhajovanému i myšlenkou národního státu došlo od prosince 1945 do prosince 1946 v souladu s rozhodnutím vítězných mocností. Jenomže už v létě 1945 proběhly neorganizované, divoké odsuny prováděné místními orgány státní moci, provázené mučením, znásilňováním, terorem a masovými vraždami na kolaborantech i nevinně nařčených. Přitom stejně většina henleinovských funkcionářů, o vojenské situaci dobře informovaných, stačila uprchnout. To předznamenalo po únorové politické čistky. Jak napsal už Ferdinand Peroutka, vysídlením Němců vznikla atmosféra, v níž bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona.

Morální následky vysídlení se dají rozpoznat dodnes. Navíc se na toto jednání nahlíželo jako na spravedlivou odplatu za činy okupantů a nebylo považováno za bezprávné ani tehdy, bylo -li by jinak podle platných předpisů trestné.

Ale to je jen pozadí. Konkrétní lidé, ti mě zajímají. A lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky. Mě zajímají lidské osudy. A unavuje mě na současné literatuře podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut.

Co bylo prvotním popudem k napsání Peněz od Hitlera?

Všechny postavy jsou fiktivní a všechny mají zároveň reálný základ, protože vždycky zapracujete svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžete. Kdysi jsem četla v Respektu článek o obci Puklice, kde židovské majitelce odmítli vrátit majetek. Tomě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, trestat jinakost, vyvyšovat se, drát a šlapat po ostatních. Pracovní název textu byl Puklice, protože mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jenmy si ho parcelujeme. Takto vznikaly Peníze od Hitlera.

Musí se naše společnost, včetně generací, jež válku nezažily, se vztahem k odsunutým Němcům ještě nějak vyrovnat?

Každý se ušpiní dobou. Ale kolik je jich ochotno alespoň na sklonku života pojmenovat pravdu? Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. Akdyž je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co si s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista, komunista… Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V 21. století dostane Gita Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera.