Nikoli co do množství decibelů – těch naopak s každou jeho novou deskou ubývá. Spíše šlo o stav mysli, jenž koneckonců dobře koresponduje s vyzněním Caveova posledního alba Dig,Lazarus Dig!!! Deska o zmrtvýchvstání biblického Lazara v rušnémNew Yorku je jakýmsi podobenstvím o hvězdě, která je na špatném místě ve špatný čas. Jednotlivé písně se dotýkají témat jako manipulace, prodejnost, zlevnění.

Nick Cave v tomto smyslu Lazara připomíná, alespoň na letošním turné. Scéna, na které se pohybuje jeho kultovní skupina Bad Seeds, je obklopena křiklavými reflektory a na první pohled vypadá jako typická popová show. Do jisté míry je to záměr, ale na druhé straně to až příliš dobře vystihuje realitu. Pokud se totiž sobotní večer něčím zásadně odlišoval od tři roky starého koncertu Bad Seeds na festivalu Love Planet v Táboře, pak to byla absence pocitu, že je člověk přítomen čemusi velkému.

V pasti

Táborský open-air měl nádech rituálu a působil ohromujícím dojmem, kdežto tentokrát se Cave nechal nachytat v polemice se sebou samým. Průřez všemi obdobími jeho kariéry odhalil, že se osobitý autor, zpěvák a pianista dostal do bodu, ze kterého je sakra těžké pokračovat v další cestě. Když divákům servíruje osvědčené hity, je za klasika, superstar a hitmakera v jednom, což nebezpečně zavání konformitou. Když se pokouší vrátit k pověsti noisemakera z 80. let, působí jeho běsnění trochu nepatřičně. A když popustí uzdu své náklonnosti k melancholickým baladám (s nimiž se už, jak se zdá, smířili i jeho staří fanoušci), jako by se přitom neustále kontroloval, zda není moc unylý.

Pro někoho by toto vystoupení mohlo být definitivním důkazem, že Nick Cave „vyměkl“. Ale tak jednoduché to není. Prostě dospěl do určitého věku a zřejmě ještě projde několika změnami, než nalezne svou další tvář, tak jako ji objevil na sklonku života jeho oblíbený Johnny Cash. Nelze také zapomínat na to, že v poslední dekádě neuvěřitelně vzrostlo jeho pěvecké charisma, což se přirozeně musí odrazit na výběru vhodného materiálu. Proto oprášil klenoty jako The Ship Song, Red Right Hand, Mercy Seat anebo kousky ze svého nejtiššího cédéčka The Boatman’s Call.

Bad Seeds už dávno nejsou nekompromisními experimentátory, ale normální bigbítovou kapelou, která pod taktovkou kytaristy Micka Harveyho bez řečí doprovází svého slavného frontmana, kamkoli on poručí. Blixa Bargeld tuto roli hrát nechtěl, a proto se nyní věnuje už jen své formaci Einstürzende Neubauten. Warren Ellis, který ho na postu kytarového „ruchaře“ nahradil, nemá tak ostré drápky a tvrdou muziku pouze předstírá. Předstírání – to je také slovo, které vystihuje některé momenty koncertu v bývalé Sportovní hale. Ale to by bylo příliš nespravedlivé hodnocení, jelikož lidé křičeli nadšením, skupina se vrátila na šest přídavků a Cave se, když už nic jiného, předvedl ve skvělé hlasové formě. Bad Seeds vlastně odvedli dobrou práci - jen z nich nevyzařovalo takové kouzlo, na jaké jsme u nich zvyklí.

- ROZHOVOR -


Jsem pesimista se smyslem pro humor

Praha - Někdejší rozervanec Nick Cave působí vyrovnaně a uvolněně, dokonce se snaží skrýt mírné rozmrzení z povinnosti věnovat se novinářům u kulatého stolu. Ohromný rozdíl oproti nervní figuře z dob prvních návštěv Čech na počátku 90. let.

Vyhlíží z konferenční místnosti hotelu na panoráma Prahy a vtipkuje na oblíbené rockerské téma: „Kde to vlastně jsme?“ „Vypadá to trochu jako Praha,“ přistupuje pisatel na hru. „Aha, tak to budeme v Budapešti,“ vážně přitakává Cave.

Řada hrdinů vašich textů na novém albu by byla skvělými románovými postavami. Třeba Larry z titulní skladby Dig, Lazarus, Dig! Váš román A uzřela oslice anděla je mimořádně silné dílo. Neuvažujete o další próze?

Ano, vlastně o románu právě přemýšlím. Ale nechci o tom moc mluvit. Když se o podobných věcech zmíním nerozumně brzy, tak mě to pak straší. Je pravda, že průběžně píšu hodně prózy. Psát prózu je pro mě jednodušší než psát písně.

O autobiografii jste neuvažoval?

Ne. Chci psát to, co pro mě bude nějak objevné, vzrušující. Proto mě mnohem víc zajímá fikce. Ale rád bych si nějak oživil svůj životopis. V hlavě mám z některých období jen velmi malé fragmenty vzpomínek.

Čtete biografické knihy, které o vás napsali jiní?

To mě vůbec nezajímá. Jsou to samé nesmysly.

Letos vám Monach University udělila čestný doktorát. Co to pro vás znamená?

Mě se stává spousta divnejch věcí. Největší paradox přitom je, že mi čestný doktorát udělila stejná universita, která mě kdysi vykopla. Velmi mě to potěšilo, protože pocházím z akademické rodiny. Bylo to zadostiučinění. Když mě vyhodili, byl jsem dost naštvaný. Moji mámu to vylekalo. Nebyla šťastná, že nestuduji a flákám se s nějakou zas..nou (Dr. Cave používá slovo fu..ing stále dosti často, pozn. aut.) punk-rockovou kapelou. Myslím, že hlavně pro moji mámu je ten doktorát velkým zadostiučiněním.

Ve vašich písních se stále více projevuje smysl pro humor, souhlasíte?

Jo, myslím, že humor je v mých písních stále zřetelnější. Ale snažil jsem se neztratit smysl pro humor nikdy, po celý svůj život. Pro člověka je přirozené, že se chce cítit dobře. Pouze nastala období, kdy bylo obtížné nějaký smysl pro humor projevovat. Jsem vlastně pesimista, pesimista se smyslem pro humor. To je asi normální, optimisté smysl pro humor nepotřebují. S žádným optimistou bych u stolu sedět nechtěl. (mírný úsměv)

Je pravda, že plánujete co nejdříve vydat druhou desku projektu Grinderman? Chcete pokračovat v udržování tvůrčího napětí mezi Grinderman a Bad Seeds?

Určitě. Novou desku Grinderman chceme natočit ještě letos.

Říká se, že vaše desky teď zní mnohem rockověji, protože po odchodu Blixy Bargelda dostal větší prostor Warren Ellis.

Je to tak. Blixovi se zdála všechna rocková klišé směšná. Odmítal hrát rocková kytarová sóla… dělat cokoliv konvenčně. Warren má rád hluk, miluje rock‘n‘roll. Je normální zas..ný fanoušek AC/DC.

Jaké vlastně máte po těch letech vztahy v kapele? Nelezete si na nervy?

Pochopitelně dost často. Nelze to říct obecně, s některými muzikanty mám velmi blízký, osobní vztah. S jinými prostě pracuji. Ale rozhodně si vzájemně neukazujeme fotky dětí. Není nic nudnějšího než cizí děti.

Tomáš S. Polívka