:Televizním divákům je známý jako Jakub Mázl z Ordinace v růžové zahradě. Potkali jsme se na ranči ve Svojeticích. Paradoxně. Je totiž alergický na koně. „Posledně, když jsem šel do ateliéru, celý jsem zrudl a málem jsem se zhroutil. A to přitom bylo osm hodin poté, co koně odvedli,“ popisuje mi herec Ladislav Ondřej. „Ale slíbil jsem lidem ze štábu, že přijedu, tak jsem tady.“

Po cestě jsme rozebírali Tarantinovy Gaunery, punkové filmy a punkovou hudbu. A tak mě zajímalo, jestli mi punkově řekne, že na Ordinaci v televizi nehledí. Nebo bude loajální a mluvit o své zatím nejslavnější roli s pokorou. Nebo…

Už šest let hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě syna Petra Rychlého. Není to trochu ponorka?
Ne (směje se). Beru to jako práci a dokud bude, budu rád.

Jak jste se vůbec ve 14 letech k tomuto seriálu dostal?
Bylo to poté, co jsem dotočil Účastníky zájezdu. Už od pěti let jsem točil reklamy. Když mi bylo deset, měl jsem jich za sebou 42…

To vás rodiče takto aktivně přihlašovali?
Byli docela rychlí. Už ve dvou letech mě přihlásili do castingové agentury a v pěti letech mě nějak náhodně vybrali. Najednou přišlo období, kdy jsem točil jednu reklamu za druhou. A v deseti jsem se dostal i k filmům, televizním inscenacím a pohádkám.

Bavilo vás jako dítě dělat reklamy?
Moc. Nikdy jsem nechtěl být kosmonautem nebo fotbalistou. Už od pěti let jsem chtěl hrát. Někdo sice nad hraním v reklamách může ohrnovat nos. Je pravda, že i já už je od doby, co jsem trochu mediálně známější, moc nedělám. Lidi si o vás řeknou, že jste se nechal prodat… Ale když se nad tím zamyslíte, herectví odjakživa bylo částečně o tom, že se prodáváte. A samozřejmě, jsou divadla a filmy, kde to tak úplně neplatí. Sám mám za sebou kromě jiných dva filmy, které tady prakticky nikdo nezná, ale pro mě to byly zásadní zážitky.

Jaké to byly filmy?
Ten první byl zároveň můj úplně první. Bylo mi tehdy deset, natáčeli jsme v Polsku a hrál jsem syna Vladimíra Javorského. Film se jmenuje Most a byl svého času i hodně úspěšný. Vyhrál dokonce v Americe na Sundance (nejprestižnější světový festival nezávislých filmů – pozn. red.) a ve stejném roce jako naše Želary byl nominován na Oscara.

Takže Češi měli tehdy dvě oscarové naděje?
Dá se říct, že ano. Točil ho Američan Bobby Garabedian, ale v češtině a s našimi herci. Kromě mě a Vladimíra Javorského si v něm zahrály taky Linda Rybová nebo Klára Issová. Je docela škoda, že se u nás o tomhle filmečku skoro nikdo nedozvěděl.

A ten druhý zásadní film?
Opět jde o krátkometrážní věc. Jmenuje se Mamánek. Bylo to hodně punkový natáčení. Týden jsme pracovali od sedmi do čtyř ráno a zbylé tři hodiny spali na place. Ale stálo to za to. A film, ačkoli v podstatě vznikal ve studentských podmínkách, pak taky měl ve světě úspěch, konkrétně na festivalu krátkých filmů v Los Angeles.

Dají se tyto dva filmy – Mamánek a Most – někde zhlédnout?
Most se dá vidět na YouTube, Mamánek bohužel ne. Ale je to pořád docela nová věc, tak třeba časem…

Je to jiné natáčení, než když děláte seriály?
Úplně jiný svět. Točili jsme třeba celé odpoledne jeden záběr, jak si jdu koupit kytky. U filmu roztočíte obraz, a pak pracujete na každém záběru. Naproti tomu u Ordinace točíte jeden obraz, který má tři nebo čtyři stránky, bez zastavení. A samozřejmě, je i jiná práce se scénářem. Něco jiného je mít 90 hotových stránek a něco jiného je, když pracujete se stejnou postavou šest let a stále se píšou nové a nové díly. Už není moc čas ani důvod sedět a přemýšlet nad tím, jak dál. Jednou máte postavu veselého kluka, vtipálka, tak trochu po otci a není nad tím třeba dvakrát přemýšlet. Zato když dostanete scénář, ve kterém máte třeba úlohu schizofrenika, je na vás, co s tím…

A to mi teď řekněte. Jako mladý kluk, který poslouchá punk a má rád filmy Quentina Tarantina… Jak vás hraní v seriálu, jenž je přece jen asi určen jinému typu diváka než jste vy, naplňuje?
Je to prostě práce. Většina herců, kteří tím pohrdají, stojí fronty a nikde nic. Popravdě, trochu mě mrzí, že u 90 procent diváků asi zatím budu spojován jen s touto rolí, ale co s tím chcete dělat.

Díváte se na sebe v televizi?
To ne. Je mi nepříjemný se na sebe dívat, i když jde třeba jen o domácí video (smích). A co se týče Ordinace, ne, že bych byl programově proti tomu, ale většinou v tu dobu jednoduše nebývám doma.

Když jsem zmínil Tarantina, baví vás vůbec seriály a filmy z domácí produkce?
Přiznám se, že moc ne. Uznávám, že třeba Pelíšky jsou dobrý film, ale chybí tomu podle mě něco, co by oslovilo i zahraničního diváka. Přijde mi, že tu chybí tvůrci, kteří by byli nezaměnitelní a extravagantní, třeba právě jako Tarantino. Kdyby se objevil někdo takový, určitě by mě nemusel dvakrát přemlouvat (směje se).