Bydlím v Praze, duší zůstávám částečně v Brně. Děti mám ale Pražáky

Jak jste oslavil narozeniny?

Oslava se uskutečnila rodinným obědem. Pohybuji se v divadle nebo na natáčení a čtení, a tak jsem pořád mezi lidmi. Takže když pak nastane nějaká podobná situace, tak je mi milejší klidné domácí prostředí.

A slavíte rád?

Slavím rád, ale cizí jubilea. Nemám rád, když se to točí kolem mě. Navíc nepiji moc alkohol, dám si skleničku a hned usínám. Také jsem lakomý. Nikoho nezvu a žádný oslavy neplatím.

Co vás teď nejvíc naplňuje, co vám dělá radost?

Vzhledem k tomu, že jsem měl teď to jubileum, tak jsem rád, že chodím a můžu dělat všechno, jako mladý kluk. Ale třeba už mě neláká cestovat do exotiky, tak jako třeba některé mé kolegy z divadla. Nejraději jsem doma, když můžu spisovat a fantazírovat, protože se mi zdá, že musím ještě něco upracovat nebo stihnout. Ne, že by na to čekala nějaká divácká nebo čtenářská obec, ale pro sebe to potřebuji.

Cítíte, že musíte ještě něco povědět?

Ne, ani to ne. Mě baví ten proces toho fantazírování, vymýšlení, hraní si s lidmi, když režíruji nebo hraji nějakou kuriózní a bizarní figuru.

Jste divadelní režisér, herec, scénárista, spisovatel, také autor dětských knížek a pedagog. Řekněte, jak to všechno stíháte?

Víte, já jsem pracovitý. A taky mě to baví. To je vlastně můj život. Samozřejmě, že se rád třeba procházím, chodím do lesa, hraji hry se ženou a dětmi. Ale ono to přišlo v životě mnohdy neočekávaně. Mě třeba nenapadlo, že kromě jiného budu psát i knížky pro děti. Ale na starší kolena jsem se zase oženil a teď cítím potřebu pro ta děcka něco zanechat. Takže jsem ve čtyřiapadesáti letech začal navíc psát i příběhy pro děti.

Takže si ta práce nachází spíš vás?

Částečně. Některé moje hry vznikly v mém volnu, kdy mě napadaly blbosti. Tak se zrodila třeba hra Doma u Hitlerů. Loni mě zas napadlo napsat hru v brněnštině. Jmenuje se Hrůza v Brně, teď jí hrají Buchty a loutky v Praze ve velmi pěkné inscenaci. Příští jaro bych to měl režírovat i v Brně. To mě těší, protože tam vlastně patří.

Větší část života jste prožil v Brně, Brňané vás berou za svého. Přitom už řadu let bydlíte v Praze. Kde se cítíte být doma?

Na takové odpovídám: Já su z Prahy. Jezdím v Praze šalinou a tak dále. Bydlím v Praze, duší zůstávám částečně v Brně. Děti mám ale Pražáky. Nemohl jsem si na to dlouho zvyknout. V Brně jsme mluvili jinak, rodiče jsme oslovovali krátce: tato a mamo. A najednou přijde můj syn nebo dcera a říkají táátoo. Ale oblíbil jsem si to.

Studoval jste v Brně medicínu, pak jste chvíli vykonával dělnické a úřední profese. Využil jste potom v divadle tyto zkušenosti?

Určitě. Když jsem odešel z medicíny, dělal jsem chvíli slévače, pomocného dělníka ve skladu, technického úředníka. Tam jsem potkal tolik zvláštních a různorodých lidí. To byla moje univerzita života, ze které těžím dodnes. Ale nejen. V té době jsem se zabýval výtvarným uměním, dělal jsem grafiku, malbu, figurální keramiku, a to mně dalo jistou obrazotvornost. Potom během studií na JAMU jsem dělal asistenta v Divadle bratří Mrštíků, kde jsem dostal školení tradičního divadla. Během toho jsem hrál malé role v divadle Husa na provázku, které bylo mému srdci blízké, a tam jsem zase sledoval práci tamních režisérů.

Co vás přimělo k tomu ukončit dráhu výtvarníka a přejít k divadlu?

Impulsem k tomu rozhodnutí byla vlastně nešťastná láska. Přitom já jsem se tomu věnoval opravdu naplno, vždycky po práci jsem ještě pilně pracoval v ateliéru. Už jsem měl za sebou i pár výstav. Jenže mě opustila má první láska a já jsem zatoužil změnit život. Na Provázku jsem měl kamarády, v té době jsem také někdy pomáhal se scénáři mému kamarádovi a televiznímu režisérovi Karlovi Fuksovi. Takže jsem byl postupně vtažen do toho světa. Když jsem si pak řekl, že mám změnit život, tak jsem šel studovat divadelní režii a oni mě přijali.

Diváci vás znají jako filmového herce, například z pohádky Lotrando a Zubejda nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntag a z mnohých dalších, ale spíše vedlejších rolí. Nemrzí vás, že jste u filmu nedostal víc prostoru, že jste nebyl víc vidět?

Myslím, že jsem měl i pár velkých rolí, například v Něžném barbarovi, ve Zvířatech ve městě nebo ve Vyžilém Boudníkovi a také v několika pohádkách. Ale máte pravdu, že toho nebylo zase tolik.

A přál byste si, aby vám někdo napsal filmovou roli na míru?

Už se stalo. Napsal pro mě velmi pěknou roli jeden známý tvůrce. Zatím o tom nechci mluvit, protože je to jenom ve scénáři. Ale mně je to v podstatě jedno, netrvám na tom hrát velkou roli. Ono je někdy zajímavější blýsknout se v malé roličce. Třeba jak říkáte, že si mě lidé pamatují z Lotranda a Zubejdy. A já zase nejsem tak velký herec bohatého rejstříku.

Tak zpět k divadlu, tam jste si těch velkých rolí užil hodně. Na které rád vzpomínáte?

Třeba na představení od Jana Borna Výlety pana Broučka. To mělo 160 repríz. Nebo v HaDivadle jsem hrál jednu z hlavních rolí ve Válově inscenaci Depeše na kolečkách. A bylo toho víc.

Teď účinkujete mimo jiné v dětském divadle Minor. Jak se vám hraje pro děti?

V Minoru jsem předtím režíroval a teď tam pro změnu hraji. S dětmi je jiná komunikace než s dospělými, představení nemohou být moc sofistikovaná. Děti v sobě ale mají zvláštní emocionalitu. Podle mě je v televizi podceňují, když si myslí, že se jim musí podbízet, lichotit a vemlouvat. Děti jsou dnes mnohem razantnější a odvážnější a snesou daleko víc, než kolik jim nabízí dětské pořady.

Divadlo může být svým způsobem i výchova…

Jistě. Tam se setkají s tím, že se něco dá vyjádřit obrazem nebo emocí. Že slovo má jistý smysl a nějakou váhu. Nebo se tam setkají s tématem, o kterém se doma nebaví.

Vy máte šestnáctiletého syna a desetiletou dceru. Jakou formu výchovy volíte doma?

Do ničeho je nenutíme, ale nabízíme jim. Chodíme do divadla, do kina, na procházky, hodně čtou. Můj otec byl na mě přísný, a já jsem to tak u svých dětí nechtěl. Naštěstí je moje paní Petra trošku přísnější. Možná to s tou demokratičností doma trochu přeháním, ale zatím jsme se vždycky nějak domluvili. Beru je spíš partnersky, takříkajíc kamarádsky.

Jako scenárista divadelních her jistě chodíte s očima otevřenýma a sledujete, co se kolem vás děje. Jak se díváte na současnou společnost?

Víte, já se bráním generalizaci. Nemám to rád. Na takové otázky vlastně neumím odpovědět. Ale ani nechci, protože se tím zužuje něco a je to vlastně i proti tomu o čem já píšu. Mě zajímají lidé individuálně, ne jako masa nebo národ. To je mi protivné.

Sledujete současné politické dění?

Já jsem posedlý posluchač zpráv a čtenář novin a analýz. Sleduji to opravdu pozorně. Občas si u toho i zanadávám. Například když v televizi kritizují prezidenta Miloše Zemana, tak se doma rozčiluji nad tím, že pan prezident Klaus vůbec nebyl lepší. Média jsou zrádná, takzvaná veřejná mínění taktéž a zbrklé soudy nemám rád. Ale sleduji to a snažím se v tom orientovat.

Dal jste si při příležitosti svého jubilea nějaké předsevzetí?

Ne, to si nedávám. Pracuji dál, když mám nápad, tak si ho zapíšu do bločku. Občas ho otevřu a podívám se, zda by třeba nestálo za to nějaký ten nápad rozvinout.

A jaké téma vás teď nejvíc zajímá? Do čeho se pustíte?

Teď jsem v období, kdy jsem dopsal divadelní hru Achich, kterou budu od října inscenovat v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, a dvě dětské knížky, které vyjdou v říjnu a listopadu. Takže nejdřív, kdy budu moci uvažovat o tom, do čeho se snad pustím, je leden nebo únor. Do té doby se to ale všechno promění. V lednu se proberu bločkem, no a třeba z toho něco bude.

Čtěte také: Pražský Minor uvede Holičkovu inscenaci Divadlo!