„Na závěr českého turné jsme připravili speciální mikulášský dárek pro děti. Při zakoupení dvou dospělých vstupenek budou mít vstup na Mrazíka zdarma,“ říká herec Vladimír Kratina v roli producenta projektu, který ještě 17. prosince zavítá do Bratislavy.

Představení se vrátilo po několikaleté pauze na ledové plochy už loni, doznalo v letošním roce nějakých změn?

Mrazík dostal nový kabát právě vloni vylepšili jsme jej o animované projekce na ledu, velké videoplátno, scéna, choreografická čísla a vlastně celý příběh se více přiblížily slavné filmové předloze. V letošním roce jsme už neměli potřebu cokoli zásadně měnit i když jednu větší novinku přece jen máme. Naši bruslaři se zatoužili ještě více předvést, a tak Boris Urbánek složil navíc tři minuty hudby vycházející z ruských lidovek, během níž dokazují prostřednictvím trojných skoků své kvality a fyzickou kondici. Touto podívanou vlastně představení graduje.

Bylo u diváků úspěšné stejně jako loni?

Letošní turné jsme koncipovali jako výběrové s Mrazíkem jsme zavítali do Ostravy a Hradce Králové, kde jsme loni nebyli, a pak jsme zopakovali Brno a Prahu. Podívali jsme se také několikrát na Slovensko. A úspěch určitě byl, nicméně pořádat takovou velkou show, která je nesmírně finančně náročná, není v dnešní době jednoduché. Jednak je trh s různými vánočními projekty přesycený a za druhé pro ty, kteří chtějí přijít s celou rodinou, to znamená sáhnout hlouběji do kapsy. Nám se ale naštěstí diváky podařilo přilákat, takže neskončíme jako někteří jiní producenti, kteří se pak musejí omlouvat v médiích všem těm, kterým dluží, protože jim plány nevyšly tak, jak si původně představovali…

Už jste o tom přesycení trhu mluvil, letos se vyrojila konkurence v podobě Popelky či Disney on Ice…

Ano, těch představení zvlášť na ledě se sešlo hodně, nám ale nahrála několikaletá zkušenost. Fakt, že jsme s Mrazíkem zaujali, přičítám hlavně tomu, že nejsme příliš pyšní, rozhazovační, nemáme potřebu se předvádět, vymýšlet pompéznosti, které stojí moc peněz. I přes to všechno budeme zvažovat, zda jej po roce oprášíme, protože se ukazuje, že generace, která znala Mrazíka nazpaměť z televize a vyrazila za ním i k nám, čímž se takzvaně nasytila, už odrůstá. Dnešní malé děti jsou odchované na něčem jiném. Takže kdoví, možná teď bude v Praze historicky poslední příležitost Mrazíka vidět.

Abychom ale nemluvili jenom o něm, v poslední době jste účinkoval v několika hezkých projektech za všechny zmiňme Soukromé pasti. Jak na tento cyklus nahlížíte?

Už jsem vystupoval v jeho první sérii a velmi si cením toho, že jsem byl přizván i k natáčení té další (pozn. v dílu Nezabiješ ztvárnil policistu po boku hlavního hrdiny v podání Jiřího Langmajera). Ten cyklus totiž nabídl divákům něco, co tady chybělo originální české příběhy z českého prostředí, s českými herci, a navíc velmi slušně napsané. Díky jejich zájmu o Soukromé pasti se ukázalo, že nejsou zdaleka tak zpozdilí a naivní, aby sledovali každou kravinu z ciziny, které jim televize nabízejí. To považuju za dobrou zprávu.

Hrajete nejen v Činoherním klubu, ale nově i v pražském Divadle u Hasičů v přestavení Moucha na zdi, do něhož vás angažovala Dáša Bláhová…

Přesněji řečeno, s tím představením účinkujeme nejen v Divadle u Hasičů, ale vyrážíme s ním i na zájezdy. Teď před Vánoci jsme si dali pauzu, ale hned na leden máme domluveno několik termínů.

Jak se stalo, že jste se jako herec ocitl po boku herečky, která se zaměřuje se svým divadlem víceméně na „dámské kusy“?

S Dášou se pochopitelně známe z dávných dob a teď jsme byli osudem svedeni dohromady nahrála tomu i skutečnost, že bydlíme kousek od sebe a tu a tam se potkáme v jedné vinárničce. Byl jsem se podívat na několik her v podání jejího Intimního divadla Bláhové Dáši (je háklivá na to, když jméno s příjmením někdo přehodí), které si vozí z Austrálie, kde je ženská otázka asi hodně módní. A trošku jsem si z toho dělal srandu. Do toho přišla s myšlenkou, že bych třeba mohl být první chlap v tom jejím divadle. Začala kolem mě kroužit, předkládat mi své představy, až jsem kývl. Teda už loni v jedné hře chlapa měla, ale ten byl mrtvý, tudíž o něm ženské hrdinky jenom mluvily. Takže tak jsem se stal prvním živým chlápkem v Intimním divadle Bláhové Dáši.

S paní Dášou hrajete stárnoucí manžele, kteří spolu kdysi soutěžili ve společenských tancích a vyhrávali…

Od té doby se ale časy změnily, děti odrostly, světla reflektorů pohasla, všechno je pryč, tak jak už to v životě bývá… Hru napsala australská autorka Peta Murray, a abych řekl pravdu, museli jsme ji s Dášou i paní režisérkou Žantovskou upravit, rozklíčovat, protože v ní bylo pár činoherních nejasností. Šlo mi o to, aby měla vnitřní logiku i když tím vůbec nechci říct, že jsem člověk bez fantazie, bez představivosti!

Vaše alter-ega ztvárňují profesionální tanečníci Alice Stodůlková a Michal Kurtin, kteří stejně jako vy absolvovali show StarDance… když hvězdy tančí. Jak na nabídku reagovali?

Tanec je jejich svět. A když už jej umí na profi úrovni, byli rádi, že jej mohou ukázat. Zvlášť, když se svojí aktivní soutěžně-taneční činností skončili. Většinou teď tanec vyučují jak děti, tak dospělé. A samozřejmě vystupují na různých společenských událostech nebo plesech.

Doba plesů teprve přijde, ale co vy a advent, užíváte si jej?

Velmi, s celou rodinou máme advent rádi, s malou dcerou jezdíme v tomto období i do zahraničí, abychom nasáli atmosféru letos například vyrážíme do Norimberku. No a na Štědrý den chodíme už několik let na Střelecký ostrov otcové s dětmi a se psy. Původně jsme se tam začali scházet za účelem pouštění kaprů, jenže když se zjistilo, že ti kapři stejně zahynou, upustili jsme od toho. Teď si jenom tak povyprávíme, ochutnáme si navzájem slivovičky a kolem páté se rozcházíme. Maminky tak mají odpoledne na poslední přípravy, zatímco my tatínkové se vracíme s jiskrou v oku a děti lační po dárcích…