Velký inkvizitor je samostatnou částí Dostojevského románu Bratři Karamazovovi. Děj se odehrává v Seville za dob inkvizice. Kristus se vrací na zem, ale Inkvizitor jej nechá zatknout a v kobce k němu vede vášnivou obžalovací řeč. Hodinový monolog Bruce Meyerse je strhující a troufám si tvrdit, že u nás dosud nevídanou hereckou kreací. Z jeho vyrovnaného, navenek klidného, ve vypjatých chvílích však velmi dramatického projevu sálá cosi, co fascinuje. Meyers si je vědom každé chvíle svého „bytí“ na jevišti. Přesně dokáže odstínit textové a dějové zlomy, ustrnout v gestu, zařvat, zpomalit či naopak zrychlit rytmus tam, kde to inscenace vyžaduje.

Jaký jste byl, než jste se stal Brookovým hercem?

Býval jsem rebel. Vyrostl jsem v Manchesteru. Miloval jsem rock´n´roll, holky a hospody. Byl jsem bitkař, takový ten typ, kterému se ve fotbalovém žargonu říká hooligan. Ostatně dodnes jsem velkým fotbalovým fanouškem. Mým oblíbeným klubem je pochopitelně Manchester United. Jejich nedávná výhra 7:0 nad AS Roma patří k mým největším životním zážitkům. Vedl jsem tehdy dílnu právě v Římě a nezapomenu, jak mě Italové tehdy „milovali“.Říkám to ale v dobrém. Nakonec mě to s tehdejšími italskými studenty docela sblížilo. Byli v šoku a najednou dokázali své emoce i na divadle přesně a pravdivě zahrát.

Dnes u Brooka hrajete velké, často duchovní postavy – Krišnu v Mahábháratě, rádce Polonia v Hamletovi nebo nyní vedle Velkého inkvizitora ve stejnojmenné inscenaci na začátku i Krista. Jak se to shoduje s vaším rebelstvím?

Duchovní postava je vlastně rebel. Přesně o tom je Velký inkvizitor. Ježíš se vrací na zem a je označen za největšího rebela, který tím, že nabídl lidemsvobodu, uvrhl je do neřešitelných zmatků a nejistoty. To je přesně důvod, proč jsme se rozhodli tento text inscenovat. Co je svoboda a co s sebou nese? Jakou odpovědnost dnes za stav světamámea jakmoc hrozí návrat svaté inkvizice, která pod rouškou pořádku a jistot nás opět zotročuje. Peter Brook byl vždy velmi citlivý na aktuální společenská témata. Všedesátých letech se připojil k pařížským stávkujícím studentům, vystupoval proti válce ve Vietnamu, kamarádil se a obdivoval Living Theatre. Pak odjel s námi do Afriky, hráli jsme i na Blízkém Východě nebo jsme jezdili do Polska za Grotowským. Vždycky se snažil o hledání a prosazování porozumění mezi rasami, náboženstvími a kulturami. Dnešní stav světa ho velmi trápí. Proto vznikají inscenace jako Sizwe Banzi je mrtev, která hostovala v Praze loni a která se zabývá nelegálními přistěhovalci, lidmi „bez papíru“, jen kvůli tomu odsouzenými k bídě a živoření, nebo Velký inkvizitor. Je to Brookův komentář doby, jeho apel na vzdělanost, moudrost a humanitu.

Velkého inkvizitora jste minulý týden zahrál dvakrát v Hradci Králové na právě probíhajícím mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů. Jak se vám pro české publikum hrálo?

Výborně. Inscenace je poměrně nová, premiéru měla na podzim minulého roku. Kromě Paříže jsme ji uvedli v Londýně a před dvěma týdny v Moskvě. Všude alemáúspěch, kritiky jsou příznivé a myslím, že to není dáno jen Brookovýmjménem. Věřím, že představení opravdu vystihuje cosi podstatného a dnes aktuálního. Nedává odpovědi ani nenabízí řešení. Klade ale zásadní otázky. Otázky, které dnes není z úst politiků a často ani duchovních vůdců slyšet. Ale vraťme se k vaší otázce. VHradciměpřekvapil velký zájem mladých diváků a celková atmosféra festivalu. Nevím, jaké to bude v Arše, ale rád bych do Čech někdy přijel na delší dobu a vedl zde dílnu. Zdá se mi, že tu máte otevřené, po divadle prahnoucí divadelníky. Nenechte je zplanět!