Bob, co maluje na lidská těla: To jde samo

Bob byl ústřední postavou vernisáže výstavy Čas lásky plamenný… která je až do 27. května k vidění v galerii pre v budově Pražské energetiky ve vršovické ulici Na Hroudě. Bob při vernisáži předvedl v půlhodinové vystoupení bodypaiting – malování na lidské tělo. Na dámské tělo. Měl před sebou šest dívek a na ně za zvuků tajemné hudby nanášel nekontrolovatelně barvy. Štětce máchal, mával, plácal, stříkal, maloval po těle tak, že vše vypadalo, jako kdyby se dostal mimo realitu tohoto světa.

Jenže Bob to vidí zcela jinak.

Jak nahlížíte na bodypaiting?

Tohle není módní, tedy alespoň pro mě. Já tady uplatňuji kaligrafii. Já je nepomalovávám klasicky, protože ty ženy mají svoji energii. No a já taky. A tyhle energie se propojují, protínají, prolínají, střetávají. A vzniká dílo, které je dílo jak moje, tak i její. Ona dáma je vlastně spolupracovnice.

Takže vy na začátku malování nevíte, jaký bude nakonec výsledek?

Jak bych to mohl vědět? Prostě to není plánované. Ty energie probíhají, protínají se a energie modelky se projevuje v tom, co se na mém tahu objeví. Někdy se v tom projeví i dav lidí kolem. Ty emoce tam prostě létají jako zběsilé. Na základě těch emocí dochází ke kaligrafickému procesu.

Vy tedy cítíte energii a ta vám automaticky naznačí, jakou barvu použít, kam ji umístit?

Přesně tak. Řeknu vám jeden příklad, který se mi stal. Jednou jsem maloval tři modelky. Pořád jsem si říkal, proč ta prostřední má přes sebe nějaký černý a zelený tahy. Ty ostatní byly veselý. Pak mi modelka řekla, že mi nechtěla zkazit akci, když už mi to slíbila, ale měla před tím nějaký těžký rodinný problém, tak byla rozhozená. No a to se fakt projevilo v těch energiích.

Malujete jen na ženská těla?

U chlapů jsem maloval jen na zpěvákovi Vilému Čokovi něco na obličej. A maluju v dětských domovech, pracuji pro občanské sdružení Můzy dětem. To jsou milé akce. Tam maluji na ruce a čela, ne na celá těla jako tady modelky.

S dětmi je to úžasná práce, taková terapie pro ně i pro mě.

Vy cítíte energii i u těch dětí?

Kdybyste viděl, jak jsou někteří zdeformovaní, právě ve smyslu té duše, a jak se pak usmějí, rozzáří, tak to je pro mě odměna, úžasný zážitek.

Kdy jste s tímhle uměním začal?

Už v dětství jsem měl rád indiány, válečný barvy. Jako děti jsme se malovaly. Zelený řasy, k tomu vlaštovičník, to byly kombinace…

Jak nazýváte svůj malířský směr?

Já to nazývám takovou experimentátorní malbou, ale vychází to z kaligrafie, to je docela důležitý základ. Může to souviset s minulými životy, kdo ví. Podvědomě vytváříme všichni to, co je v nás zasunuto. Já jsem třeba něco nakreslil a kamarád mi povídá, to vypadá jako nějaká japonská kresbička. A pak se mi stalo, že jsem vytvořil špachtlí takové čtyři znaky pod sebou. Přišla za mnou známá a řekla, že přijedou Japonci, kteří vědí, co to znamená. No a pak mi řekla, že ty čtyři znaky znamenaly „ Od pradávna se ženy navrací do materie trávy“. Ale já jsem vůbec nic nevěděl, neplánoval, nepřemýšlel. Jen jsem automaticky tvořil. Jde to tak nějak samo.

Na výstavě v galerii pre vystavují Bohumír Bob Hochman, Vladimír Hochman, Michal Jožák, Petr Prokop, Josef Spurný, Jakub Spurný a Iveta Vlčková. Výstava potrvá do 27. května a otevřena je v pracovní dny od 12 do 18 hodin. Vstup je volný.

Čtěte také: Fotograf Petr Prokop: Modelky na ulicích nechytám