„Deska pro mě strašně moc znamená, je to až intimní věc. Cítím, že jsem dospěla k zásadnímu zlomu, kdy se ukáže, jestli mám nebo nemám v hudební branži co dělat,“ prohlásila rozhodně Aneta, která svou novinku pokřtí 19. června v pražském Paláci Akropolis.

Debut Spousta andělů, který následoval po vašem vítězství v soutěži Česko hledá SuperStar, pro vás tak důležitý nebyl?

Ale ano, byl, jenže obsahoval skladby z různých bank, které už třeba někdo na světě interpretoval. Album Dotyk je víc o mně samotné. Rozepsala jsem se na něm, a tak můžu konečně zpívat něco, co vychází přímo ze mě. Psaní písniček je proměhodně důležité.

Bylo těžké naslouchat sama sobě a pak všechny ty myšlenky hudebně zpracovat?

Jak kdy. Zjistila jsem, že nejlepší čas pro tvoření, pro přijímání věcí, které nad námi někde visí, je noc. To je člověk sám, všude je ticho, tma, nikdo nevolá… Pak jen stačí ty věci stáhnout a dát je na papír. Někdy se mi ale taky třeba stane, že dostanu hudební nápad při jízdě autem. V tom případě hned zastavím, zapíšu si jej a doma jej pak rozvíjím. Těžší to bylo s texty, protože jsem se napřed musela smířit s češtinou, kterou jsem postupem doby začala mít čím dál víc ráda. V obyčejných slovech jsem se snažila nacházet jejich kouzlo a na nich pak stavět celý text.

Říkáte, že jste se musela smířit s češtinou. Znamená to, že byste raději zpívala v angličtině?

O tom jsem nepřemýšlela. Spíš si myslím, že v angličtině ty písničky dobře zní, ale na druhé straně se v nich kolikrát maskuje nedokonalost významu textu, navíc často banálního. Existuje samozřejmě i spousta výborných anglických textů, ale na to, abych je mohla zpívat, bych zase potřebovala skvěle ovládat ten jazyk. Raději zůstanu u češtiny, kterou, jak už jsem řekla, jsem začala mít ráda, mám k ní teď hezký vztah. Sice je někdy složitá a zapeklitá, ale vždycky se z ní dá nějak vybruslit.

Na dvou písničkách Malá mořská víla, která už teď patří mezi deset nejhranějších domácích skladeb na českých i slovenských rádiích, a Možná s vámi opět spolupracoval Michal Hrůza. Co je to za pouto mezi vámi?

Michal byl první člověk, který objevil, že bych si časem mohla tvořit písničky sama. Od té doby, co tuto věc vycítil, mě začal k psaní dokopávat. Pomáhal mi rozvíjet moje témata, obohatil mi zdroje slovní zásoby tím, že mi doporučil k přečtení pár knih, pár básníků – Seiferta, Wolkera… Díky tomu jsem pochopila, jak je možné slova řadit za sebou, že to není jen láskapáska, ale spíš souvislý text, který se pocitově rýmuje.

Napřed Voda živá, teď Malá mořská víla, Vysoké napětí – to jsou názvy písniček, v nichž zpíváte o vodě. Co s ní máte, jste snad narozena ve znamení Vodnáře?

Sama jsem si říkala, jestli už není vody dost, že mi může možná i ublížit… Ačkoliv jsem Střelec a vodu bych vlastně neměla mít ráda, přitahuje mě. Tím, jak je silná, jak ji nikdo nezastaví – nemyslím to ale tak, že by mi činilo radost, když se řeka rozleje a voda páchá škody. Spíš mě zajímá její základní princip. Co vás ještě zajímá nebo láká? Ráda bych se po českém a slovenském turné k desce Dotyk, na které bych měla s kapelou vyjet na podzim, podívala i do zahraničních klubů. Chtěla bych poznat i jiné kultury, třeba anglickou, a získat nové zkušenosti. Ještě před tím, v létě, budu vystupovat na festivalu České hrady a na dalších dvou přehlídkách na Slovensku.

Žijete stále jen hudbou, nebo stíháte i něco jiného?

Stíhám, ale horko těžko. V poslední době jsem hodně pracovala, takže jsem se nevěnovala rodině tak, jak bych chtěla. Než je teď všechny navštívím, bude to chvíli trvat. Snažím se mezi tím vším i odpočívat. Moc dobře vím, že unavený člověk je nepoužitelný.

Dopřejete si teď, po několika měsících prožitých ve studiu, i dovolenou?

Určitě, chtěla bych odjet aspoň na pár dní k moři načerpat sílu a chytit „barvu“. Napřed se ale musím vzpamatovat z toho, že už do toho studia nechodím, že je deska hotová… Hrozně mě to psaní písniček chytlo, je to nádherný proces, na kterém jsem si vytvořila tak trochu závislost.