Po dvanácti letech se vrací do Česka vypravěčka digitálního věku Laurie Andersonová. Původně výtvarná umělkyně a perfomerka pomocí nejmodernější techniky přednáší poetické historky a sny, melancholické obrazy, ironické komentáře i temné vize. Často všechno dohromady. „Bylo to jako světlušky, jako 4. červenec u nás doma,“ popisuje pološeptem coby voják v Iráku noční oblohu s létajícími raketami a granáty.

Do Prahy přijíždí s koncertním programem Homeland věnovaným Americe 21. století. Kombinace básní, hry, hudby, zpěvu, recitace a multimediálních prvků se příští rok dočkái stejnojmenného alba. „Homeland vykazuje rysy řecké tragédie: každý dělá jen to, o čem je přesvědčen, že je dobré, ale stejně se všechno strašlivě zvrtne,“ nechala se slyšet hráčka na elektrifikované housle. V programu podrobuje zkoumání obsesi sexem, násilím, reality show i bezpečností. Vzrůstající vzdálenost mezi lidmi navzdory informačním dálnicím, vztah mezi strachem a svobodou nebo „jazyk války“.

Jen dva dny po pražském koncertu vyjde v reedici její debutové album Big Science z roku 1982 s prvním hitem O Superman. Velmi nestandardním a velmi dlouhým hitem, který o rok dřív znamenal zlom v její kariéře. „Blíží se letadla. Jsou to americká letadla. Made in America,“ zpívala už tehdy vizionářsky. Zmatení cestující v jejích textech nechávali poslední vzkazy, muži si nerozuměli se ženami. To poslední je její dávné téma, ve všech rovinách. „Veškerá moje tvorba je o komunikaci,“ říká. Jazyk v jedné písni označuje za virus, testuje i zpochybňuje jeho možnosti a sílu; a přitom jím infikuje své příznivce. Je v řádu její strategie, že ke kritice médií a technologií přitom používá a „zneužívá“ jejich vlastní postupy a nejnovější výdobytky.

Standardní představy, zaběhané situace a komunikační modely rozrušovala už předtím, než se z performerky stala úspěšnou provazochodkyní mezi avantgardou a popem. V sedmdesátých letech hrála na housle na tající ledové kostce, uskutečnila cyklus „spaní na veřejnosti“ – zaznamenávala sny i reakce okolí, které stihla neprospat. Nechala publikum poslouchat příběhy linoucí se z polštářů, sestavila jukebox plný jí namluvených historek a písní. Knižně publikovala seznam věcí, které jí ukradli, uvedla úspěšnou osmihodinovou performance United States I-IV.

Po Big Science vydala zatím sedm řadových alb s různým poměrem orchestrálních aranží a elektroniky, přístupnosti a experimentu. Na jednom z nich si po těle rozmístila zvukové snímače, na desce Bright Red z roku 1994 poprvé spolupracovala se svým přítelem, rockerem Lou Reedem. Jejich duet Same Time Tomorrow je až bolestně krásným obrazem každodenní malé smrti partnerského vztahu. Velkým tématem se jí pak stala Melvillova Bílá velryba jako odvrácená strana amerického snu: „Celý život se za něčím pachtíte a ono vás to nakonec sežere.“ V roce 1999 připravila představení Song And Stories Of Moby Dick a některé písně z něj se dostaly na zatím poslední řadovou deskou Life On A String z roku 2001. Na ní aspoň částečně opustila model one-woman show a začala spolupracovat s živými muzikanty (kytaristou Billem Frisellem) i studiovými experty. Po 11. září zatím album nevydala.

Podnikala dlouhé pěší cesty přes Evropu, připravovala performanci pro olympiádu v Řecku, absolvovala stáž v NASA – prý jediné instituci, která myslí na budoucnost. Chystala představení Beauty, pak ho nazvala The End of the Moon. Promýšlela Ameriku a svět po WTC. Teď je výsledek hotov. Všechny země, kde vystoupí s doprovodnými muzikanty, nabídnou komunikaci v tamní mateřštině. A Česko není výjimkou, texty i průvodní slovo budou překládány a poběží nad pódiem. Návštěvníci bezesporu jedinečné události tak nebudou připraveni ani o výroky, které ji chrakterizují nejlíp: „Lidé mi často kladou otázku, jestli je to, co vyprávím, pravda. Odpovídám: ano. S výjimkou písniček. Nikdy jsem například neviděla skupinu andělů, kteří by mi sekali trávník. Dokonce ani žádný trávník nemám. To jen tu a tam se mi zdá, jako bych jej měla.“