Na každé z osmi desek nacházíme zpěvaččino alter ego, které osvobozuje tím, že ho nechává o svých pocitech vyprávět. Kde je ženská podstata skrývající se pod dogmaty a maskami? Kde jsou její touhy a potřeby? O tom zpívá dcera duchovního, kterou vyhodili z konzervatoře pro příliš radikální hru na klavír, po celou svou kariéru.

Ženy strádají pod patriarchálními pravidly, ukrývají své pocity před okolím. Tori Amos jim dává prostor a na nové desce American Doll Posse dostávají tuhle osvobozující možnost hned další čtyři ženy, které odmítají být barbínami. Každá představuje jiný typ - nebo spíš stránku ženy inspirovanou mytologickým archetypem. Amos se s nimi vrátila do dob, kdy byla femininita se všemi svými odlišnými stránkami považována za skutečně božskou.

Inspirace řeckými bohyněmi

Nesmlouvavá, a přitom intimní je rusovlasá písničkářka už od dob debutového alba Little Earthquakes, kde se v písni Me And A Gun zcela civilně dělí o vlastní znásilnění. A koho tentokrát vysílá do konfrontace s Bohem-patriarchou? Politicky otevřená fotografka Isabel inspirovaná bohyní lovu Artemis nazírá svět „objektivně“ čočkou svého aparátu. V úvodní a skvělé Yo George zpívá o šílenství krále George (komu je asi tato zpráva určena, he?) a svůj prostor završuje protiválečnou Dark Side of the Sun. Clyde je zklamaná, přesto doufající a smířlivá, snažící se nahlédnout pod masky, které lidé nosí na obranu. Inspirována bohyní podsvětí Persefonou má být emotivní a idealistickou stránkou ženy. Rebelka Pip. Temně energická, s ničím se moc nemazlí. Kdo jiný mohl být předobrazem než Athéna, bohyně války a spravedlnosti. A Santa s duší umělkyně, obdivovatelka všeho krásného? Přece novodobá Afrodita. Mají i své blogy na internetu, ale nebudou žít jen virtuálním a hudebním životem.

Tori Amos doprovodí na turné; některá z nich prý vždycky koncert zahájí. Pak zazní písničky z takřka osmdesátiminutového alba, kde punkovou atmosféru (Teenage Hustling) střídá lidově znějící Big Wheel a hned zase rozverný retrosound (Programmable Soda). Prim tu hraje samozřejmě nástroj, o kterém Tori Amos mluví v ženském rodě (She) a nelze si ji bez něj představit - piano. Tentokrát ovšem nezaostává ani rozervaný zvuk kytar, který dodává dlouhé desce se třiadvaceti skladbami agresivnější atmosféru. Snad aby bylo jasno, že troubí ženám do útoku, aby získaly zpět, co jim patří.

Přestože má prý Tori Amos muže ráda, pořád jim nic nedaruje. Už není tak radikální, ale prohlašuje, že nehodlá nic slevit z tažení proti tomu, že ženy jsou vnímány jen skrze role, které je patriarchální společnost nutí zaujmout. „Ženy jsou rozděleny buď na matky nebo děvky. Je to hrozně černobílé. Jako hráčka na piano rozumím černé a bílé velmi dobře. Ale mimo klávesy takovéhle dělení prostě není přípustné,“ říká konceptuální písničkářka s vyzývavou stylizací i názory.