Adam Plachetka: Nazrála doba, abych si dovolil podniknout nadžánrový výlet

Váš program je hodně našlapaný účinkujete na mnoha domácích i světových jevištích, vedle toho máte rodinu. Daří se vám propojovat váš soukromý život s tím pracovním podle vašich představ?
Letos poprvé mám pocit, že to zvládám líp, protože co se opery týče, účinkuju „jen“ ve Vídeňské státní opeře, jejímž stálým sólistou jsem už sedm let, a v Metropolitní opeře v New Yorku. Kromě toho mám pouze koncerty, které zaberou výrazně méně času. Většinu volna tak můžu trávit s rodinou ve Vídni, odkud má žena, pěvkyně Kateřina Kněžíková, dojíždí do Brna na zkoušky Donizettiho opery Nápoj lásky, která má premiéru 20. října.

A tříletá dcera Adélka chodí ve Vídni do školky. Už tedy nemám takovou honičku, jakou jsem míval v prvních sezonách. Nazkouším jednu produkci, která je na programu jednou za dva za tři dny, a mezitím se zvládám hezky starat. Takže teď naplňuju i mód tatínek a užívám si to.

Östlundův dobře mířený políček

Váš umělecký život nabral na obrátkách z Národního divadla v Praze, kde jste debutoval v roce 2005 ještě během studií na konzervatoři, pokračovala vaše cesta na jeviště newyorské Metropolitní opery, milánské La Scaly, londýnské Královské opery v Covent Garden a Vídeňské státní opery. Užíváte si teď vašeho postavení a dosáhl jste všeho, čeho se dalo?
V mém věku víceméně ano, ale zároveň stále cítím prostor pro rozvíjení se v nových rolích, s novými spolupracovníky. Nemyslím si, že bych byl momentálně na vrcholu kariéry, která by už měla směřovat jenom dolů…

To, že se mi povedlo dostat tam, kde jsem, mě moc těší. A věřím, že snad ještě nějakou dobu zpívat vydržím, s mým typem hlasu by to mělo jít klidně i desítky let, takže rozhodně nemám pocit vyhoření, nebo že bych snad nevěděl jak dál. Mou odměnou je, že si můžu dávat pracovní program dohromady víc podle toho, co dělat chci, než co dělat musím.

V repertoáru máte hodně mozartovských postav. Jste mimochodem jediným dohle- daným pěvcem, který během jedné sezony ve Vídeňské státní opeře vystoupil v hlavní roli ve třech Mozartových operách Don Giovanni, Figarova svatba a Così fan tutte. Máte jeho opery rád?Rozhodně je mám nejlépe nazpívané a na jevišti se s nimi setkávám nejvíc. Zároveň ale začínám pociťovat, že se pomalu dostávám do věku, kdy bych se měl posouvat někam dál. Nemyslím tím, že bych Mozarta vyloženě odkládal či odmítal, ale minimálně do něj přimíchávám další repertoár.

Tahle moje vize se už vlastně začíná realizovat, protože v letošní sezoně ve Vídni budu poprvé účinkovat v Belliniho Puritánech tedy v barytonové, belcantové úloze. Ještě čekám, jak se v nich budu cítit, ale jestli dopadnou, jak by měli, chystám na příští sezonu poprvé Lazebníka sevillského. Postupně bych se chtěl propracovat i k německému repertoáru, uvidíme… Čas ukáže.

Hlas pro Zdeňka Sýkoru

Zmínila jsem Dona Giovanniho za pár dní jej bude v Národním divadle dirigovat nejvýznamnější žijící osobnost světa opery, Plácido Domingo, u příležitosti 230. výročí od premiéry této opery ve Stavovském divadle.
Ano, vystoupí tam převážně laureáti jeho soutěže Operalia, ze které vzešly hvězdy jako José Cura či Rolando Villazón. Zbylé tři role obsadil pan Domingo českými pěvci Donnu Elviru bude zpívat moje žena, Komtura Jan Šťáva a Masetta Jiří Brückler.

Přijdete se podívat?
Přijdu. Musím…

Závěr roku budete mít „veselý“, protože ještě 23. prosince zpíváte ve Figarově svatbě v newyorské Metropolitní opeře…
Ano, naštěstí se jedná o sobotní matiné, takže hned po představení stihnu „skočit na letadlo“. A jestli půjde všechno podle plánu, měl bych být v Praze na Štědrý den v půl páté navečer.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že hlubší hlasy mívají klidnější život, že mezi nimi není až taková rivalita, jako mezi tenory i z důvodu, že je jich méně. Celkově vzato na mě působíte jako vyrovnaný člověk. Dokážete si ten klid zachovat i před velkým publikem, třemi čtyřmi tisícovkami lidí, nebo vás občas přece jen přepadne tréma?
Když mám roli připravenou a jsem zdravotně v pořádku, užívám si ji. Myslím, že kdyby tomu bylo jinak, nechtěl bych svou práci vůbec dělat. Znám dost kolegů, co trémou trpí, a vědí, že v den představení nemůžou jíst, nebo jenom něco, a pak jsou celou dobu v křeči. Mně by to za to asi nestálo.

Že mě jen tak něco nerozhází, je asi i tím, že jsem začal s budováním kariéry opravdu brzo, a relativně vysoko jsem se ocitl ještě předtím, než jsem byl schopen vnímat nějakou zodpovědnost. A když mě zodpovědnost dostihla, bral jsem už svá působiště jako standard. Svou práci beru vážně, přijde mi normální a nemám pocit, že bych se měl kvůli ní jakkoli nervovat. Říkám si, že ten, kdo na mě přišel, si mě chce poslechnout, a já mu udělám největší radost, když mu nabídnu co nejpozitivnější, nejuvolněnější interpretaci toho, co očekával. Pro obě strany je to ideální situace, jak si koncert vychutnat.

Přece jen jsou situace, byť způsobené nepříjemnými drobnostmi, vnějšími okolnostmi, které můžou člověka ten který den ovlivnit. Vy je do sebe zjevně nenasáváte.
Vnějším vlivům se principiálně snažím podléhat co nejméně. Pravda, dovede mě rozhodit, když musím narychlo zaskakovat v roli, kterou jsem nikdy nezpíval, kterou pořádně neznám, navíc po boku dobrých kolegů. Zatím se mi to ale stalo jen dvakrát v životě, není to tedy každodenní chleba.

A taky bývám nesvůj, když vím, že nemám zdravý hlas, nebo se celkově cítím nemocen, v takových chvílích nemám energii na to, abych se vydával tolik, kolik jsem zvyklý, obtížněji udržím koncentraci… Ale to asi známe ze svých zaměstnání všichni. Když musíte psát a půlka hlavy myslí na to, že vám teče z nosu, není to prostě nic moc.

***

ADAM PLACHETKA
Absolvoval Pražskou konzervatoř a HAMU.
Roku 2005 debutoval v Národním divadle (ND) v Praze.
Roku 2008 nahrál první oficiální zpívanou verzi české státní hymny a o rok později zpíval ve Španělském sále Pražského hradu papeži Benediktovi XVI.
Od září 2010 je stálým sólistou Vídeňské státní opery.
Jeho ženou je sólistka opery ND v Praze Kateřina Kněžíková, mají tříletou dceru Adélku.