Výbor z autorčina díla s názvem „Osm hlav šílenství", který obsahuje poezii, prózu i ukázky z osobních dopisů a deníků lágrové básnířky, přeložila rusistka Radka Rubilina. V pražském knihkupectví knihu v pondělí pokřtila zpěvačka Aneta Langerová a scenáristka připravovaného filmu o Barkovové Marta Nováková.

Při čtení životopisu Anny Barkovové člověka až mrazí, dýchá na něj hrůza. Vnímáte takové pocity i při překladech jejích básní?

Anna Barkovová si prošla podobným osudem jako miliony jiných vzdělaných lidí v době stalinského Ruska. Ve třicátých až padesátých letech 20. století patřily výslechy, zatýkání, nekonečné transporty, otrocká práce a vyhnanství k realitě doby. Nemluvilo se o tom, ale téměř v každé rodině byl někdo perzekvován. Tito lidé jako by zmizeli z povrchu zemského. Manželé i manželky se na dálku rozváděli, dětem byli zapíráni rodiče. Příběh Anny Alexandrovny je jiný v tom, že osiřela na prahu dospělosti, s uvězněním proto neztratila rodinu. Přišla však o cosi, co pro ni bylo cennější - o možnost psát, tvořit a svobodně myslet. Svou situaci pochopila díky svému vytříbenému citu pro realitu záhy, a již při prvním zatčení proto požádala o trest smrti. Důvod? „Když nemohu jako spisovatelka svobodně tvořit, stává se pro mě život jen pomalou smrtí." Přijatelnější se jí zdála rychlá smrt než pomalé umírání. V básních toto téma zaznívá neustále - zpřetrhaná skica vlastního života, parodie na vlastní život, nucený pobyt mezi lidmi, kteří o umění nemají ani ponětí, nepochopení jejích postojů a hodnot. Staví se velmi kriticky ke všem ideologiím, které nám slibují šťastný život. Touží jen v klidu psát, a tento sen se jí nikdy nesplní. Při překladech básní se ve mně neustále ozývaly dva protipóly - hrůza z toho, jak jednoduché je ukrást člověku vlastní život a životaplný vzdor, který člověka zvedne z kolen i v nejvíce bezvýchodných situacích.

Kniha, která vychází, obsahuje poezii i prózu a také deníkové záznamy. Proč dostala název právě po novele Osm hlav šílenství?

Novela Osm hlav šílenství shrnuje celoživotní filosofii Anny Barkovové. Tvoří chybějící článek mezi ruskými existenciálními mysliteli přelomu 19. a 20. století a pozdějšími francouzskými existencialisty jako byl Sartre nebo Camus. Podobně jako tito filozofové vychází Anna Barkovová z četby Dostojevského, umocňuje ji však otřesnými prožitky z lágrů, vyhnanství, zážitky války na územích okupovaných Němci. Je proto méně systematická, ale velmi přesvědčivá.

Co bylo na překladu knihy nejtěžší?

Udržet básnířčin tón zpěvný, místy ironický, bez jediné falešné noty, bez zkrášlujících přívlastků. Vystačí si s málo slovy, v pozorování je přesná a neúprosná k ostatním i sobě. Těch pár lidí, co její básně četlo, jí ten přesný postřeh vyčítali, žádali ji, aby psala něco optimističtějšího. A ona se jen vždycky ušklíbla: „ Optimističtějšího?! Lži se jim zachtělo!"

Lágrové spisovatelce se věnujete od dob vašich studií, dokáže vás stále v něčem překvapovat, můžete v jejích dílech nacházet stále něco nového?

Díky svým postřehům o mezilidských vztazích mě Anna Barkovová překvapuje dnes a denně. Nežijeme sice ve stalinské době, ale lidé se k sobě chovají více méně pořád stejně. Bývám svědkem situací, které jsou mi důvěrně známé z básnířčiných textů, hlavně deníků. Nikdy si nic nepřikrášlovala, uměla postihnout jádro situací, osob i jednání. V tomto je pro mne věčným zdrojem poznání. Stalo se mi například, že náš soused v Německu, kde jsem žila, na mě napsal smyšlené udání. Díky Anně Alexandrovně jsem věděla, že se dá smyšlenkám čelit pouze otevřenou okamžitou akcí. Moment překvapení byl minimální. Charakteristické je i to, že manželka toho souseda o jeho „statečnosti" netušila a o udání neměla nejmenší ponětí. Inu, doba se mění, ale lidé zůstávají plus minus stejní…

Také v Čechách vycházejí díla českých spisovatelů, kteří popisují období věznění v lágrech. Preferujete něčí tvorbu? A jak byste tu českou srovnala například právě se sovětskou (ruskou)?

Velmi mě překvapila obrazotvornost Jiřího Muchy, ten psal vzpomínky z pracovních táborů v 50. letech a vyšly pod názvem Studené slunce. Později sice pracoval jako špión pro StB, ale to na kvalitě jeho díla nic nemění. V české i ruské literatuře existuje velké množství memoárů, jejich kvalita je kolísavá, autoři se opakují, události se opakují, občas se jim nedaří udržet souvislou myšlenku. Na pozadí těchto děl pak vynikají skutečné skvosty lágrové literatury: Kolymské povídky Varlama Šalamova, básně Anny Barkovové, v české literatuře považuji za naprosto ojedinělou vězeňskou poezii Labutí písně Marina Jirouse, protože jako nikdo jiný v nich doslova barokním způsobem propojil to nejnižší a nejvyšší, co bylo ve vězení k vidění.