Co se vám vybaví, když se vzpomíná na Nagano?
Obrovský úspěch a Staroměstské náměstí. To je nezapomenutelné.
Jak vzpomínáte na samotný turnaj?
Pro všechny to bylo překvapení, ale jak vidíte, žijeme z toho dodnes.
Od té doby už uběhlo 25 let. Uteklo to rychle?
Strašně rychle. Díky tomu, jak se člověk zapojí do normálního života po kariéře a má děti. Zná to každý – škola, kroužky. Někdy mi přijde, že se to ani nestalo. Takhle si to ale člověk připomene.
V jedné z komerčních přestávek se vzpomínalo na trenéra Ivana Hlinku…
Musím říct, že to pro mě byl strašně emotivní moment. Běhal mi mráz po zádech. Je to něco neskutečného, když si to takhle připomeneme. Každý na něj rád vzpomíná. Řekl bych, že to bylo z celého setkání nejhezčí. Pro mě to aspoň bylo nejemotivnější.
Jaké to je hrát v hokejovém důchodu před 17 tisíci fanoušky?
Já myslím, že jsem si na to zvykl a neruší mě to. Je to příjemné, když víte, že se na vás přišli podívat. Navíc se nemusíte stresovat výkonem nebo výsledkem. Pro nás všechny je to strašně příjemné.
Překvapila vás atmosféra?
Když jsem slyšel poprvé, že se to bude konat, tak jsem nevěřil, že by o to mohl být takový zájem. Já si to užíval hodně. Asi už to nikdy nezažijeme, jedině jestli to budou pořádat zase za pět nebo deset let. Člověk rád přijede, když bude moct, protože se potká s kluky, se kterými se tolik nevidí. Za mě v pořádku. Já to můžu opakovat každý rok, nemám s tím problém.
Nestydíte se, že jste už všichni skončili, když Jaromír Jágr stále válí v extralize?
Já vůbec ne. Je každého věc, jak chce trávit svůj čas. Já jsem spokojený.
Čemu se věnujete?
Trénuju malé děti. Mám tam i svoje vlastní, takže se věnuju jejich trénování. Předtím jsem trénoval i dorost, juniorku… Věnuju se tomu asi posledních osm let.
