Jak se těšíte na setkání se zlatými spoluhráči?

S většinou kluků jsme se viděli při exhibici na Slovensku, takže to není zas tak dlouhá doba, kdy jsme se neviděli. Někoho potkávám i během sezony. Jiné uvidím po delší době, takže se pochopitelně moc těším.

Jaké jsou nejživější vzpomínky na Nagano?

Zajímavá otázka… Celá cesta turnajem byla úžasná. Nejdřív jsme měli obavy z toho, aby nebyl další neúspěch po Světovém poháru v roce 1996, protože jsme měli podobné mužstvo. Ale myslím, že hned od prvního zápasu si to sedlo. Potom jsme hráli s Kazachstánem a šlo hlavně o skóre, chtěli jsme ho porazit větším rozdílem.

To se povedlo, vyhráli jste 8:2. Hrálo zrovna na vaše narozeniny, pamatujete?

To ne. Jenom vím, že jsme museli vyhrát o hodně.

Nástup Jaromíra Jágra do Zápasu legend | Video: Filip Ardon

Kdyby vám tehdy v Naganu někdo řekl, že po pětadvaceti letech budete ještě hrát extraligu, co byste mu řekl?

Bych mu řekl, že je druhý, který to ví. (smích)

Letí to, že?

Všechno v životě letí. Zase jsme během té doby zažili spoustu krásných věcí. Takže není si na co si stěžovat.

Vybavujete si, jakou práci s vámi měli kustodi, aby vám správně nabrousili brusle?

Jde o to, že je člověk zvyklý na servis z NHL. Potom přijede na národní tým, kde byli kustodi z české ligy. Což je úplně o něčem jiném. Nestěžuju si, jenom to chci popsat. Lidé, kteří nedělali sport na špičkové úrovni, to třeba nevnímají.

Tak to popište.

Srovnávám to vždycky s lyžováním. Můžeš být dobrý, jak chceš, ale pokud ti někdo nenamaže lyže, nemůžeš nikdy vyhrát. To samé je s bruslemi. Každý je jinak citlivý a ví, co potřebuje. Pokud servis není takový, je to znát. V profesionálním sportu rozhodují detaily. Jak jsem náročný na sebe, tak jsem náročný na ostatní. Tak to prostě je. Vybavuju si, že jsem tam měl vypadlý takový nýtek, který drží brusli. My jsme tam na to neměli správný stroj, takže to poslali do druhé haly, která byla asi čtyřicet minut daleko. Já jsem tu brusli dostal až po rozbruslení.

Nemrzí vás, že se tady nesešlo víc přímých pamětníků z Nagana?

Nemyslím si, že je to jenom oslava konkrétně Nagana, ale podle mě celého období a generace, která byla výjimečná. Navíc všem je okolo padesáti a když nebruslíš nebo nehraješ, není to sranda. Opravdu není jednoduché na to vlézt, to spíš zavání zraněním.

A že byste se u příležitosti 25 let setkali vy hráči někdy jindy? Třeba během léta?

To se vždycky můžeme sejít. Bez novinářů a bez diváků… Z mého pohledu nejde ani tak o sportovní zážitek. Protože jakýkoliv soutěžní zápas v extralize nabídne daleko pohlednější zápas než tady ty legendy. Mě překvapilo, že je plno. To jsem si nemyslel.

To vás musí těšit, ne?

Určitě ano. Beru to tak, že fanoušci přišli ocenit naši generaci. Vzdát hold hráčům, kteří to dřív hráli. Ukázali tím, že si toho váží. Takže to spíš beru jako úctu k hokejistům, k celé generaci. Srovnal bych to s Karlem Gottem. Taky neměl v osmdesáti letech nejlepší hlas, ale lidi i tak vyprodali jeho koncert. Což je něco podobného.

Jak si vybavujete váš klíčový gól ve čtvrtfinále s Amerikou?

Popíšu to z hokejového hlediska. Spousta lidí, kteří si to přečtou, to asi nepochopí. Ale já jsem po celou dobu v NHL trénoval na to, abych byl dobrý právě v zámoří. Byl jsem nasazovaný skoro každou druhou minutu, podle toho jsem i trénoval. Abych na ledě vydržel 25 minut. Jezdil jsem na kole ve stejných intervalech. Minuta, pak oddych. Takže na to jsem měl natrénováno. V nároďáku se hrálo na čtyři lajny. Já jsem se do toho ale nemohl dostat. Dělal jsem maximum, ale nešlo to. To je stejné, jako když někdo bude trénovat na osmistovku a má běžet čtyřstovku. Což taky nejde. I to byl důvod, proč jsem neodevzdával takové výkony. To není výmluva, to je prostě fakt. I když jsem se snažil.

Byl jste také pod tlakem.

Šlo o to, že jsem předtím vyhrával bodování v NHL, tak všichni očekávali, že budu nároďák táhnout. Na jednu stranu to nebylo zapotřebí, protože jsme měli spoustu kvalitních hráčů. A i když jsem nehrál svůj top hokej, pořád to stačilo na to, abychom měli úspěch. Protože tým byl silný. A měli jsme Dominika Haška, celkově to bylo namíchané výborně. I z toho důvodu, že se hrálo na velkém hřišti a Ivan Hlinka vzal skoro půlku hráčů z Evropy. Pro někoho to byl možná šok, nevím, jestli by mu to prošlo v současnosti, kdy jsou sociální média tak silná. Bohužel… V té době se posílaly maximálně faxy. On se prostě tak rozhodl a když se na to podíváme zpětně, možná to bylo nejlepší rozhodnutí, které mohl udělat.

Slavomír Lener tým z Nagana považuje za svoji rodinu. Vnímáte to podobně?

Tak to je Sláva, no. On to bere ne hokejově, ale že mu konečně někdo oholil ten knír, který měl. Konečně mu někdo ukázal, že může vypadat líp. (smích) Takže z toho pohledu tím, že jsme vyhráli, jsme mu pomohli i v životě.

Později si ho ale zase nechal narůst.

Když chce mít život horší, je to jeho rozhodnutí. (smích)

Říkalo se, že mu ho oholil Robert Reichel, ale ten se k tomu nehlásí. Jak to tedy bylo?

Já přesně nevím, myslím si, že Ivan Hlinka byl jeden z těch, kdo mu to ostříhal. Byla to sázka. Takže se mu musela splnit.

Býváte hodně nostalgický?

Že bych sledoval celé zápasy, to ne. Pár gólů jsem viděl. Rád se podívám na hokej, který se hrál. Hodně se to mění. Díky pravidlům i tréninku.

Hodně se tehdy faulovalo…

Řeknu vám, že to bylo náročnější. Bruslit nahoru dolů, to se dá. Na to se dá natrénovat. Ale mít k tomu souboje, které trvají pět deset vteřin, to je na tom to nejnáročnější. Hrát hokej bez kontaktů, to je pohádka.

V zámoří se řeší, že byste rád na konci kariéry vhodil čestné buly Pittsburghu, který by mohl v Evropě hrát. Je to tak?

Nevím, o čem se v zámoří mluví, možná to novináři špatně pochopili.

Jak to tedy je?

Bavme se o zápase legend, ne o mně… Ale když už se ptáte, tak abych to upřesnil. Bylo mi řečeno, že Penguins mi chtějí vyvěsit dres. Já jsem jim říkal, že jsem ještě neskončil, což je pravda. Ani nevím, kdy budu končit. Ale přišlo mi zajímavé, že když týmy jezdí hrát do Evropy, mohly by se zabít dvě mouchy jednou ranou. Bylo by to pro mě ideální. Funguje to tak, že se podepíše jednodenní kontrakt s týmem, za který chceš končit. Nevím, jestli odehraješ střídání, nebo ne, ale bylo by to zajímavý. Možná se to stane, možná ne. Jenom jsem to tak nadhodil. To by se musela spojit spousta okolností, které nedokážu ovlivnit. Ale pro mě by to bylo samozřejmě zajímavé.

Nedávno jste vstřelil gól číslo 1099 v profesionálních soutěžích a překonal neoficiální rekord Wayna Gretzkyho. Co na to říkáte? Jakou váhu tomu dáváte?

Přesně jsi řekl, že je to neoficiální. Rekord to možná je, ale záleží, jak se to počítá. Myslím si, že je právě hrozně těžké to počítat, protože se srovnávají různé soutěže. Což si myslím, že je trochu nespravedlivé. Hlavně v tom, že každá úroveň je jiná. Navíc se všude hraje jiný počet zápasů. Takže něco srovnávat je nespravedlivé vůči komukoliv. Každá éra měla svoje hráče, kteří byli dobří, u toho by to mělo zůstat.

Svazový šéf Alois Hadamczik navrhl, že by se mělo vrátit ke staré variantě dresů se státním znakem. Jaký je váš názor jako člena výkonného výboru, který to bude projednávat?

I když to rozhoduje jedenáct lidí ve výkonném výboru, tak hokej se hraje pro lidi. Já jsem to vždycky bral tak, že dvacet hokejistů nebo jakýkoliv jiných sportovců prostě reprezentuje svůj stát. To jsou takoví vojáci, kteří jdou bojovat za svůj stát. Fanoušci by jim měli držet palce, protože hráči bojují za ně. Takže z mého pohledu by bylo nejlepší, kdyby si to zvolili sami fanoušci. Co oni chtějí, jak by měli vypadat jejich gladiátoři, kteří za ně bojují… Takhle bych to udělal. Nevím, jestli je to možné, nebo ne. Dá se říct, že v poslední době hlasujeme o všem. Takže bychom mohli i o tomhle.